Asijský azyl - přínos, nebo zhouba ? ? ?

V takových vedrech se toho moc dělat nedá. Když je ale člověk nucen trávit celou nekonečnou hodinu ve městě, protože odjet domů se nevyplatí a na tom zatraceným úřadě mají polední pauzu, tak co jako hned vymyslet, že jo ? Takže zmrzka... a revize výloh... a slunce se mi snažilo vycucat z hlavy poslední zbytek duchapřítomnosti a to ne ! Tak někam do stínu. Osud tomu tak chtěl a postavil mi do zornýho pole vietnamskou tržnici. Tak tam mi mají poskytnout azyl ? Ale co, tak kouknu, co je nového ve světě módy a techniky a koukám, že už i bižuterie a drogérky a lidi podržte mě, tady v rohu sexuální pomůcky - no je tu vůbec něco, co tu není ? Není !

"Dobrý den," kývnu spíš ze slušnosti, protože v tom mraveništi nepředpokládám, že by mi někdo pozdrav opětoval. Ale zpoza pultu vyskočil malý žlutý mužík s bílým úsměvem a srdečně kývá hlavou : "Dobží den, pani, vikošik ?" Chvíli nechápavě stojím, protože otazník na konci jeho věty jsem postřehla, ale co je "vikošik", to ponětí nemám. Tak se bojím odpovědět, abych ho třeba neurazila, kdyby to znamenalo já nevím, třeba "líbím se vám", tak buď kývnu a bude rád, nebo zavrtím hlavou a vyhodí mě hned u vchodu. Oproti tomu co když je to něco jako "jak se máte", to nemůžu kývat, nebo vrtět hlavou, to bych vypadala jako idiot. Tak pro jistotu nesměle říkám : "Myslíte ?" A asi myslel, protože se usmál ještě víc, teď už vím o jeho plombách na osmičkách a praví : "No ja myslim, košik lepčí, vy chodně nákup  tak nenosila to velká chromada ruce !" vysvětluje a obíhá pult s pokladnou, aby mi podal košík. No jasně, tak jsem mu právě potvrdila teorii o blondýnách, proto ten optimistický škleb. "Né, děkuji," kazím mu radost. "Já se jen podívám, asi nic kupovat nebudu..." odmítám jeho pomoc. "To kašdý šikala, že né nákup, pani, ale vy podivat kolik tady krásná věc a stejně nakones neodloubala !" Teď už se nachytat nenechám, určitě chtěl říct "neodolala" a čeká, že se zas budu tvářit jak jelito ! Ale na mě si nepřijde ! "Ale odloubala, pane, nebojte se !" usmívám se mile a snažím se ho zbavit. Naštěstí zůstal u kasy. Schovávám se za regálem s botama a skoro symbolicky vydechnu s rukou na prsou, jakou mám radost, že jsem toho obchodníka nevyfasovala jako průvodce areálem. Fakt jako ale jenom skoro, protože kde se vzal, tu se vzal, mezi krabicemi najednou vyskočil další mužíček. "Jaká veliká sandála pani ?" ukazuje osmičky rovnou. Prohlížím si ho a žasnu. Nedalo mi to a otáčím se zpátky ke kase... ta podoba... Asi si všimnul mýho divení a povídá : "To né já tam u kasa pani ! To můj bratr, já tady. On podoba ale my ne dvojnice. Jaká veliká sandála pro tebe ?" Kývám, že rozumím, ale vysvětluju, že nechci sandály, že jen koukám. "To škoda, sandála toprý, venku teplý moc a noha dýchala ! Já sleva, říct to bratr, on spočítala!" "Né, opravdu děkuji, mám nové sandály doma..." snažím se být přívětivá a moc mi to nejde. "Tak vy koupit eště jeden sandála taky na ven," radí mi vietnamec a prohlíží si mé staleté odrbané pantofle. No to mě nakrknul ! Jdu pryč... Bojím se, že mají ještě dalšího bratra a že na mě vyskočí ze stojanu s halenkama, tak jdu radši k riflím, tam to vypadá průhlednější... dobrý, nikdo tam nestojí... Hm, tyhle kraťasy by se mohly líbit Kerince... říkám si. "Pani, to né velikost dobrý," ozvalo se za mnou přísně. "A jak to víte ?!" otáčím se vztekle. Udivilo mě, že tenhle týpek do rodiny asi nepatřil, neukazoval osmičky a vlastně neukazoval nic, mračil se. Taky se budu mračit. "To malý, já fidim," pokrčil rameny a sjel pohledem můj ne příliš útlý zadeček. Cítím potřebu se hájit. Ne, to není ta potřeba, moje potřeba se jmenuje "dát mu pusu klackem" ! Jsem ale kultivovaná žena a proto se blahosklonně usmívám a říkám : "A jak vy můžete vědět, pro koho to kupuju, podivný člověče, není moudré být příliš horlivý a odrazovat si zákazníky !" Chvíli koukal a pak řekl : "Nerosumim. Jen fidim..." a nechal mě projít. Omrknu radši drogérku, protože jestli něco od nich můžu, tak úžasnou aviváž, kterou jsem zatím nikde v normálním obchodě nefiděla. Pane Bože, NEVIDĚLA, já už z nich úplně blbnu ! "Dobží den pani !" a už je to tu zas. Tentokrát usměvavá vietnamečka. "Vy počebovala parfém, tady cheski vonět, ochutnejte !" Tak teď už ale fakt nevím, jestli si to nemám brát osobně... proč jako zrovna parfém ? Nejistě stáčím své nozdry k mému triku, jestli třeba fakt náhodou... přecijen je tam pařák... co kdyby... ale dobrý. Mé váhání si asi slečna vyložila jinak a tak mi nabídla slevu. I bez ochutnání :-D "Né, děkuji, já jen kouknu tady na ty aviváže..." snažím se ji obejít. No a zrovna jako na potvoru nemají modrou. To je pech, ta je nejhezčí ! Slečna viděla, že nic neberu a přispěchala mi na pomoc : "My tady velká vybírejte, tady dobrá cena a moc veliký, hodně prádlo !" snažila se. "Ale mě se nelíbí jak voní, já chci modrej Softlan," nevzdávám to. "Mě taky líbí voní," mele si svou ten pařez. "Ty vem dva kusy a platit půlka, dárek, já říct to bratr u pokladna !" mrkala spiklenecky.

"Nééééééééééééééééééééééééééééééééééééé ! ! ! !" chce se mi křičet. "Opravdu nechci, děkuju," říkám už rázněji. "A so vy potřebu koupila ?" diví se drobná asiatka, jako by se jí ještě nestalo, že by nikomu nic nevnutila ani za poloviční cenu. "Máte něco na nervy ?" ptám se jízlivě. Pár vteřin zaváhání a už ukazuje napříč tržnicí. "No ano, vy vybrat, tam hodně barva a každý okno jiný !" dodala s pýchou a já zjistila, že ukazuje na záclony. Že by zatím neobjevená alternativní metoda léčitelství dálného východu ? ? ? Měla jsem nutkání zjistit, jak se na nervy záclony berou, jestli nalačno a čím to zapít, nebo tak něco, ale radši né, radši hele né, určitě by na to nějakou odpověď měla :-D Abych jí udělala radost (a sobě tím, že se jí zbavím), kráčím směr záclony a koutkem oka hledám uličku, kudy zdrhnout. Marně. Už mě zase mají. "Pani, tady podivat, slunse chodně horký a chlava musíš ochrana !" radí mi další pidimužík. Už nebudu pátrat, jestli je to bratr... Unaveně stáčím pohled kam on velí a představte si, tak ten se docela trefil ! Letní klobouky ! Úplně jsem pookřála ! Tenhle by slušel Víle Píně z našeho pořadu ! "Píno, máš novej klobouk a ještě to nevíš," pomyslela jsem si. V duši teplíčko, ale do tváře vrážím tvrdost a ptám se : "Opravdu stojí tolik ? Můžu dostat slevu ? Tady ta mašle je..." "Ne !" zaznělo radikálně. A já pochopila, že tenhle obchodník nezná bratra. Nebudu ani zkoušet taktiku zvanou "tak to ho nechci", protože co kdyby mu to bylo jedno ? Já ho chci ! Pak budu jak zoufalec, plížit se pro něj zpátky, aby mě žlutý Hitler neviděl, né ? Vítězně odcházím s vílím kloboukem k pokladně a řadím se na konec fronty. Pár lidí přede mnou, dobrý. A hodina luxusně utekla, za chvíli na úřadě doobědvají. Mé spokojeně předoucí myšlenky přerušil skřehotavý hlas : "Vy nys nekupovala, na co mít košik pani ?" mračí se vietnamec ke mě jdoucí a košík mi z ruky rvoucí. Chtěla jsem mu říct, že mi ho u vchodu vnutil jeho bratr (vzpomínáte, jo ? Vykošik !), ale vzhledem k tomu, že nic nevím o genetice a vůbec mě to prostě už nebaví, tak radši jen zaplatím a půjdu, protože se znám a pouštět se do debaty s mimozemšťanem vyžaduje tvrdej trénink, kterej jsem já bláhová zapomněla jaksi předem absolvovat... Takže "našedanou pani a pane !"

S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)