„Proč oni když ne my?“ aneb závist na pátou

Ve svém posledním příspěvku na blogu jsem se upřímně vyznal z jakési hrdosti na to, jak se Češi (a Moravané) ve chvílích katastrofy, jakou byly a jsou letošní povodně, dokážou semknout, navzájem si pomáhat a chovat se prostě jako jeden národ. Není ale vše tak růžové v té naší kotlině české a vlastně v téže dny, kdy jsem pocítil onu vlasteneckou hrdost při pohledu na lidskou solidaritu při povodních, pocítil jsem také zklamání a rozčarování nad lidskou závistí, nedostatkem empatie a snad bych se dokonce nebál použít ani výrazu „malostí“. To vše v souvislosti s narozením prvních českých paterčat v podolské nemocnici.   

Událost, v naší zemi ještě více neobvyklá než velká voda, byla medializována velmi intenzivně již několik dnů a týdnů před samotným porodem, na můj vkus možná až příliš. Ostatně jak jsem se dočetl, unikátní porod měl vlastní PR agenturu, která kampaň řídila (tedy ne že by si maminka najala PR agenturu, to udělal samozřejmě Ústav pro péči o matku a dítě, kde se porod odehrál). Na druhou stranu porod mé druhé dcerky Barunky také nebyl mediálně zcela bez povšimnutí, jelikož byl také vcelku neobvyklý. Barču má manželka porodila za mé asistence na zadním sedadle našeho auta na benzince na jižní spojce, kde jsem byl vzhledem k akutnosti situace nucen zastavit cestou do porodnice. A možná i díky tomuto neobvyklému porodu si umím, i když stále vzdáleně, představit obtížnost situace, do které se maminka a tatínek pěti capartů dostávají a dostanou. Už jen představa toho, že bych na tom zadním sedadle odrodil místo jedné holčičky pět dětí, mne budí v noci ze snů… Samozřejmě, to je přehnaná asociace, paterčata bychom asi těžko rodili v autě, vím. Ale co všechno to ostatní? To, co si umí snad představit každý rodič, který se o své dítě / děti stará? Vstávání několikrát za noc, nejprve kojení, pak ohřívání sunaru. Přebalování, uspávání, koupání, krmení… A to vše místo jednou, někdy dvakrát, děláte pětkrát! Zkuste si to ještě jednou říct a představit, což je vlastně asi nemožné. PĚTKRÁT!!

Proč o tom ale píši. Stát i obec, ve které maminka paterčat žije, se rozhodly jí v této situaci pomoct. Finančně, materiálně i službami pečovatelek. Pomoct se rozhodli i někteří občané a například jeden kolínský obchod s dětským zbožím. Ten samozřejmě chtěl mediálně sledovanou situaci využít i k vlastní reklamě. Ale v takovém případě mi je upřímně fuk takové smýšlení. Kdo dnes jednak reklamu nepotřebuje, navíc když je to spojeno s dobrou věcí, nevidím na tom nic špatného. Mnoho špatného a zlého nejen na darování kočárku tímto obchodem, ale i nad jakoukoliv pomocí stran státu ovšem vidělo až neuvěřitelné množství lidí. Diskuze pod články na některých zpravodajských serverech, které jsou samozřejmě i tak málokdy ke čtení, byly přeplněny nenávistí, závistí a bohužel nezřídka kdy i rasismem, který ze srdce nesnáším (neplést s tím, že bych podporoval nepřiměřené podporování sociálními dávkami chronicky nepracující, naopak). Ta vlna negativismu založená na pro mne tak nízkém argumentu „Proč oni když ne my?“ byla pro mne vcelku šokující. Především proto, že jsem dvojnásobný rodič a vím, jaké starosti, fyzické i psychické vyčerpání může starost o děti znamenat. Znásobit to celé pěti je pro mě nepředstavitelné. Pozitivně jsem proto kvitoval veškerou pomoc, která byla rodině paterčat poskytnuta. I tak se obávám, že za tři, čtyři nebo pět let, kdy mediální ohlas bude již prakticky nulový a podpora státu a okolí nejspíš také, čeká rodinu něco, co jsme nikdo nezažili.       

Nechci a odmítám zde ale říkat, že ta závist a nepřejícnost velkého množství lidí je snad nějakou „typicky českou charakteristikou“. Na to nevěřím. Lidé jsou ve své podstatě všude velmi podobní a tyto negativní vlastnosti mají na celém světě. Navíc nelze dělat takové závěry z diskuzních příspěvků na internetu. Jsem vlastně optimista a věřím, že nejsem jediný, kdo je při pohledu na pět capartů rád za svého jednoho nebo dva ukřičence a rodičům drží palce, aby to vše ustáli a zvládli.