Tak nám zlikvidovali jednoho ministra, paní Müllerová. No, však už bylo taky na čase, pane politiku. Tak nějak mohl probíhat dnešní ranní rozhovor v mnoha rodinách politiků. Hlavním přínosem je setřený pot z čela a úlevné vydechnutí celého politického spektra. Poslední dobou to totiž začalo vypadat, že to s tou vnitřní očistou žumpy, jež nazýváme korupčně-kmotrovským prostředím, zkráceně českou politikou, někdo myslí vážně. A tomu bylo nutno za každou cenu zabránit. On je to totiž současně i protiúder proti některým kmotrům. Že to zní šíleně? Jen zčásti. Podstatou posledních událostí je totiž boj kmotrů a politiků. Kmotři začali provětrávat politiky. Proč vlastně?
Každý politik má svého kmotra. Bez něj se neobejde od prvních kroků v politice. V rámci žebříčku začínáme na komunální úrovni. Zde i ten první krok musí někdo zaplatit. Pokud chci udělat nějakou rozumnou kampaň v rámci řekněme 20t města, musím do toho vrazit minimálně 100 a více tisíc. Abych byl vůbec vidět a někdo mě volil. Plus práce dobrovolníků i placených pomocníků. Hovořím teď o sumě za celou kandidátku, kterou vede nový nadějný politik. Je za vše zodpovědný, takže se obrátí na potenciálního mecenáše. A ten mu, samozřejmě zcela „nezištně“, pomůže. A politik je lapen. Udělal první krok k symbióze, které se nezbaví do konce svých dnů. Protože přece je slušný člověk a onu „přátelskou pomoc“ musí nějak kompenzovat. A už to jede. Teď je vše otázka míry.
Pokud politik chce vrátit nebo dopředu zaplati přiměřená procenta, je vše relativně v pořádku. Jakmile však procenta překročí určitou mez, je politik mecenášům na obtíž. Slušná míra provize byla vždy 3, maximálně 5 procent z ceny zakázky. Naši totálně rozežraní politici začali vyžadovat 20%, 30% a více. Pokud mám zisk ze zakázky zdanit a pak odvést požadovaná procenta v čistém, potom musím zakázky předražit o 40-60%. Tak jako třeba pražský okruh a desítky jiných zakázek, jinými slovy skoro všechny významné. Takový stav je pro kmotry poněkud moc, to už příliš smrdí. A hlavně, kazí mi to kšeft, platím příliš mnoho. I bylo nutno trochu politiky umravnit a udělat bububu. Zařídím tedy dodání podkladů na stříbrném podnose policii, aby se něco stalo. Odskákal to Rath (ne, že by si to zřejmě nezasloužil, taky nebyl ochoten se moc dělit), hrozilo, že to, nedej bože, odskáčou i další.
V rámci zachování rovnováhy bylo nutné udělat rychlá opatření a tento nebezpečný stav zvrátit. Někdo by to očistu mohl vzít opravdu vážně a začít vyžadovat dodržování zákonů. Ke všemu pro všechny, nejen pro ty dole. Současně politikům došlo, že jsou zcela na nic a museli by jen poslouchat. To je pro ego politika smrtelné. Ego, to je totiž hlavní politikův majetek. To pochopili i dva hlavní politici této země (dle ústavního pořádku) a promptně zakročili rukou společnou a nerozdílnou. Žádná opravdová očista, žádná nezávislá justice, žádné komu padni, tomu padni, žádné další centrum moci. Ano, to je rub opravdu nezávislé justice, vytváří další moc v rámci daných struktur. Vše už je zcela jinak, řeči okolo jsou jen kouřovou clonou. Politici jsou zpátky na koni, řádná procenta budou. I když po této výstraze třeba trochu menší. Tahle hra není dohrána, uvidíme, jak dopadne. Ale hlavní hráči ji hrají poslední dobou docela ostře. Proč?
Děkujme krizi. Pokud bylo z čeho brát, všem to bylo jedno. Teď je nutno spořit. I kmotři musí spořit, jsou to normální kapitalisté maximalizující svůj zisk. Do toho se na stávající tlačí nová krev, která chce svůj podíl. Tahle hra není skončená, teprve začíná. Byznys likviduje klasickou politiku. Pokud vezmu v potaz schopnosti zástupců obou stran, nevsadil bych na přežití většiny stávajících politiků ani zlámanou grešli.
