Vyšlapanou cestou po krkonošských hřebenech

Ten den vypadal, že ani nezasvítí slunce, že proprší a že bude zima. Ač bylo léto, čas dovolených a natažených nohou, počasí si dělalo co chtělo a jak všichni kdo jsme to prodělali víme, že to bylo docela k naštvání. A tak se stalo, že jsme se s přítelkyní Vierkou sbalili v sedm ráno a vyrazili ať už bude ten den jakkoli do hor. Přesněji do Špindlerova Mlýna, kde se nám hned nad hlavou ukázal mrak střední velikosti a mračil se tak, jak to jen mraky dokážou. A tak jsme sebrali odvahu a batohy a vypravili se po stopách mlhy, která nás brzy měla ve svém náručí.

Zde je mapka naší trasy, kde je vidět přesně naše trasa, která vedla krásným stoupáním ze Špindlerova Mlýna po úbočí Kozích Hřbetů až na Luční Boudu. Odtamtud jsme obešli dvě nádherná ledovcová jezera na polské straně Krkonoš - Wielki a Mały Staw aby jsme se dostali na Špindlerovu boudu.

 První stoupání nad Svatým Petrem, pod námi chaty se střídavě výbornou kuchyní. Našli jsme i opuštěnou chatičku Sněženka, ke které už i smutně zarůstá cesta. Škoda jí, doufám že se s ní ještě počítá - nová " kolekce " děsně stylových staveb v Krkonoších to zabíjí a čím víc tam bude těchto pozůstatků Krkonošských roubenek, tím lépe...

...a pak nám pomalu začala přibývat mlha, její jazyky olizovaly stromečky a prostupnost světla krajinou se ještě snížila... Až jsme pomalu zmizeli v mlze, tichu a vlhkém vzduchu. Ptáčky bralo jaro a namlouvání, takže to zpívalo na všechny strany a třepotalo křídly mezi větvemi.

 ...a ještě mnoho dalších mlžných fotek z tiché krajiny. Stoupání bylo příjemné, cestu lemovaly kameny a přes mlhu byly semtam vidět protější vrcholky hor.

 ...vzhůru po červené !!! :-) Bylo tu mnoho kamenitých cest a mnoho můstků, lávek, mlhy a klidu.

 ...až se nám pomalu při zvyšující se nadmořské výšce otevíral dolů neskutečný výhled do krajiny...

 ...až jsme vystoupali nahoru a dali se směrem k Luční Boudě. Bylo to doslova přírodní divadlo, představení pro turistické diváky, co přihlíželi té kráse jak vítr vyhání oblaka a mlhu zezdola z údolí nahoru. Jak se rozjasňuje a první paprsky slunce se nedočkavě derou ven. Jako když roztrháte peřiny a mezi tím poletujícím peřím začíná prosvítat modrá obloha.

 ...a to už se nám ukázala Luční Bouda v celé své klasické kráse a velikosti. Po cestičkách tu chodili baťúžkáři, dokonce nás minul i pejsek. Po pláních se mezi kosodřevinou líně plazily mlžné jazyky a lačně si pochutnávaly na zelené trávě.

 ...i nahoře v této výšce jsou k nalezení jezírka s průzračně čistou horskou vodou. Poletují tu místní ptáčci, fouká tu vítr a spí svým letním spánkem unavené rolby.

 Co se týká Luční boudy, musím velmi pochválit zdejší pohoštění. Není to zase tak drahé jak jsme čekali - za hotovky tu dáte 159 korun, dostanete tu i čaj se zázvorem který je skutečně vydatný ( plný tohoto nastrouhaného kořenu a ovoce + dostanete i med v kalíšku od českého včelaře ). Dá se tu dostat i polévka, mají výborné pečivo a obsluha je perfektní. Vzhledem k tomuto si myslím, že i mnoho lidí dopředu plánuje trasu tak, aby se tu zastavili. V porovnání s tragickou restaurací na Labské Boudě, kde není dokonce ani informační mapa, natož něco jako dobrý pocit, je tato bouda vítanou zastávkou. Samosebou beru na zřetel to, že Labskou asi zruší, takže už se tam asi nikdo o nic moc víc nesnaží.

A tak jsme se vydali dál...

 Chaty na polské straně byly vidět jak počasí nahoře dovolilo. Cestou jsme poprvé potkali větší množství lidí, kteří teprve mířili na Sněžku. Do té doby, když nepočítám lidi okolo Luční Boudy, jsme šli skoro sami. Hory dokáží být příjemně prázdné, když se zadaří. Jak jsme poznali minulý rok cestou z Labské Boudy, tak jsou hřebeny příjemně prázdné i v zimě.

...a to už jsme se pomalu dostali k poslednímu zázraku přírody na naší výpravě. K překrásným ledovcovým jezerům Wielki a Mały Staw. Mlha nám dovolovala jen občasné náhledy na jezera a na chaty ale když už se zadařilo, stálo to za to.

 ...až se nám nakonec postupně odkrylo i druhé z jezer.

 ...a tak jsme nakonec sestoupali dolů ke Špindlerovce a odvezli se dolů do Špindlerova Mlýna. Co se týká cesty mezi jezery a Špindlerovou boudou, pak to byl docela záhul. Přibližně 4 kilometry jsou tu plné velkých kamenů, tekoucí vody přímo ve stezce a je tu i mnoho můstků a různých dalších věcí. Přejít je to docela výkon - tedy ne že by to zvládl jen namakaný dobrodruh ale dá to zbrat kolenům a nohám celkově. Skákali jsme jak luční koníci a proti cestě, po jaké jsme šli do té doby to byla změna docela slušná. Ale nestěžuji si, jsou lidé kteří měli po cestě mnohdy výraz, že být tu eskalátory jako do metra, svezli by se velmi rádi. :-)

Tak pěkné léto a dovolené všem a pokud nám ten zbytek léta neproprší, budou další pěkné zážitky. Více mých fotografií najdete na : www.martinekradek.cz