Myšlení bylo a bude vždy velkým dramatem, které vrcholí v okamžiku, kdy se jedno stává opuštěným, a to druhé populárním. Možná, že takové drama právě prožíváme, kdy moderna se svými jistotami, které spočívají na pevných
Myšlení bylo a bude vždy velkým dramatem, které vrcholí v okamžiku, kdy se jedno stává opuštěným, a to druhé populárním. Možná, že takové drama právě prožíváme, kdy moderna se svými jistotami, které spočívají na pevných a stabilních myšlenkových základech přenechává své místo postmoderně. Ta není jejím opakem, ale je spíše stavbou z cukru. Sladkou, líbivou ale vnitřně ještě pofidérně povrchní stejně jako čas Viru, ve kterém právě žijeme.
Je ironií osudu, že malý národ uprostřed Evropy si zvolil vůdce, kteří se navenek jeví, jako postmoderní herci, kteří řídí ty pevně usazené kamenné instituce vystavěné na univerzální pravdě poznání tohoto světa, ale způsobem, který není již založen na faktech, ale náznacích, neuskutečněných myšlenkách, nepravdách, lžích a scientismu. Rozhodujícími prvky dramatu, který předkládají svým suffragátorům je vědomá stimulace vědomí, že se něco děje, ale rozhodující je pouze, toto vědomí. Stránka materie, postupu a cíle jsou nežádoucí a jsou jimi odmítány. Tento stav je se dá přirovnat k postmoderní hyperrealitě.
Ve skutečnosti, ale tomu tak není! Poznanou realitou je pouze skutečnost, kterou již popsal Machiavelli „....a vnést zmatek a nepořádek do jejich států, aby bylo možné bezpečně se zmocnit jejich části.“
