Bylo tomu už dost dlouho, kdy jsem naposledy pocítil silné vnitřní uspokojení nad výsledkem vlastního pracovního, sportovního či jiného tvůrčího snažení. Až před nedávnem a zcela bez varování.
Stalo se tak při mé divácké návštěvě jednoho z vytrvalostních závodů pravidelně pořádaných maloskalskými a železnobrodskými automodeláři. Kdysi jsem do té party také patřil.
V debatě s lídrem brodského modelářského spolku Rudou Šrámkem přišla řeč i na další obdobný počin opakovaně konaný vždy na sklonku léta v choceňském zámeckém parku. Jde také o závod s modely a celých 24 hodin při něm autíčka krouží po tamně zvaném Mormuchově okruhu. A nejen autíčka…
Protože se jedná o modely mechanicky ovládané, musí je všichni účastníci doslova připoutáni kabelem řádně následovat. Pravidla jsou prostá. Ta z posádek, která s jedním modelem střídajíc se v jeho řízení přesně za jeden celý den dokáže zdolat nejvíce okruhů, resp. urazit nejdelší vzdálenost, vítězí.
Zapojit se do tohoto klání každoročně vyrážejí i skupinky odhodlaných zástupců železnobrodské či sousední maloskalské modelářské líhně podpořené borci kategorie veteránské. A nalézaje se právě někde na pomezí těchto dvou věkových garnitur jsem měl tu možnost zúčastnit se popsaných bojů i já. Jsou tomu už více než dvě desetiletí a je třeba podotknout, že jsem byl v tom čase na vrcholu sil.
Osloven maloskalským „praotcem“ zakladatelem bowdenového (mechanicky ovládaného) automodelářství v našem kraji Petrem Pavlátem jsem na svou spoluúčast přikývl a coby posádka jednoho z modelů jsme závod absolvovali hned ve dvou po sobě následujících ročnících. Pokaždé vítězně.
Zdá-li se vám snad jméno odněkud povědomé – Petr žije i skutečnými auťáky a post stavitele tratě či ředitele Rally Bohemia mu po zásluze sluší.
Přestože se od té doby těmto kouskům již nevěnuji, čas od času na náplň svého dětství a mládí rád zavzpomínám. Přiznám se však, že nikdy s tak zvláštním pocitem uspokojení, možným nazvat snad až pýchou. Jmenovaný Rudolf mi totiž sdělil udivující informaci. Že prý naše tehdejší dosažené výkony zůstávají dodnes nepřekonány. Wow! Teď už vím, jak se cítí Jarmila Kratochvílová.
Protože byla tradice pořádání závodu na pár let přetržena, výsledky dosažené před touto pauzou – tedy ani naše rekordní – nejsou v internetových análech zaznamenány. Kvalitnější z nich tehdy dosáhl hodnoty 217 okruhů, což představuje vzdálenost 217 kilometrů. I náš slabší výsledek spolehlivě překonal mytickou 200kilometrovou metu. Až s generačním časovým odstupem je zřejmé, jak výjimečné naše výkony byly. Daly by se označit výkony příštího milénia. Zní jen otázka: Kterého?
Výsledky černé na zeleném (pokud správce webu nezmění design).
Když píši o opakovaném výjimečném výsledku, troufám si námi dosažené výkony bez uzardění označit naším standardem, kterému se v novodobé éře choceňského závodu dle dostupných zdrojů dosud nikdo ani kriticky nepřiblížil. Snad mi tato zřejmá fakta skýtají dostatečné oprávnění cítit se alespoň na okamžik onou pověstnou živoucí legendou. A coby ta bych dost možná mohl a měl učinit patřičné prohlášení a poskytnout pár nezištných rad svým, potažmo našim případným pokořitelům.
Nuže… V prvé řadě je třeba do závodu odstartovat s výjimečně kvalitním strojem. Model musí být rychlý, stabilní, ergonomicky zdařile zpracovaný a především SPOLEHLIVÝ! Tuto stránku věci beze zbytku zajistil můj parťák Petr a postavil superauto.
Když mi před naší druhou choceňskou účastí lakonicky – jen s dovětkem, že prý co funguje, není potřeba měnit – sdělil, že na auto po loňském vyhraném závodu ani nesáhl, šly na mě mdloby. Jsem totiž vyznavačem zcela odlišné filozofie: mou zvyklostí bylo mezi závody vždy preventivně nahradit za nové vše, co se dalo. Nicméně auto i celý druhý závod přestálo bez jediného zaváhání… Bravo!
V dalším sledu je třeba zmínit, že jsme s Petrem fakt dobří jezdci. Řídit mechanicky ovládaný model má svá specifika a kdo sám nezkusil, nepochopí. Tato dovednost v sobě snoubí těžko popsatelnou kombinaci rychlosti a obratnosti s bohorovnou trpělivostí. Léta závodění bezvýhradně prokázala, že tyto vlastnosti nepostrádáme. Model sestrojený jen pro tuto soutěž byl sice jednoručním speciálem (standardní se ovládá obouruč), schopnosti nezbytné k řízení však zůstávají totožné.
Netuším, kolik bylo Petrovi ve chvíli, kdy mě zval do svého týmu, známo o mé kondici. Je však pravdou, že můj kilometrový náběh v předchozích letech činil několik tisícovek ročně. Co se tedy fyzického fondu týká, byl jsem toho času bezesporu výrazně nad úrovní běžné populace.
Kdyby snad někdo tápal v paměti – na snímku vlevo Emil Zátopek, vpravo jeho tréninkový partner i občasný přemožitel Ivan Ullsperger, mistr světa veteránů v půlmaratonu z Tokia 1974. Ivan v době, kdy jsem jej poznal, nikoho nekoučoval. Ale jak se někdy přihodívá… Ivan byl známý známého a slovo dalo slovo. Měl jsem tu čest po jistý čas zcela sólo trénovat pod jeho vedením. Panečku, to byl výkonnostní „výtah“! (O pocitech, když vás trénuje mistr světa, třeba někdy příště.)
Ani můj půldruhoroční pobyt v liberecké Dukle v rámci tehdy ještě povinné základní vojenské služby nebyl mému sportování překážkou. Ve stavu jsem nebyl oficiálně zařazen coby sportovec, avšak administrativní činnost, kterou jsem v armádních řadách vykonával, mě nevyčerpávala natolik, abych vedle ní nezvládl využívat tamního kvalitního sportovního zázemí. Nadto jsem měl udělenu individuální výjimku k opouštění střediska za účelem tréninku. Jak se říká, měl jsem natrénováno. A Petr udělal dobře, že v kompletaci závodní posádky vsadil na mě.
Sám Petr byl (a pevně doufám, že stále je) jedním slovem šílenec. V dobrém slova smyslu… samo sebou. Možná něco běžecky potrénoval před závodem. Co nenatrénoval, to takříkajíc urval svou nezdolnou vůlí. Něco v duchu Zátopkova pověstného: Když nemůžeš, tak přidej! Není třeba dodávat víc.
A nakonec to nejzásadnější: zkrátka jsme chtěli vyhrát! Může to snad znít jako nejprostší klišé, ale není větší pravdy. Kdo nechce, ten nevyhraje. A výkonnostní limity nezboří. S Petrem v sobě oba dva máme soutěživého ducha, kterého jsme nechali dosyta se vyřádit.
Potud výčet nezbytností k dosažení či překonání našich rekordních výkonů. Není jich zrovna málo, avšak s absencí byť jen jediné z nich dosáhnout podobného výsledku prostě nelze. Náš vítězný tandem tehdy všechny uvedené předpoklady zúročil. Ale aby to naše závodění nevyznělo jako nějaký čajový dýchánek ve stylu „přišel, viděl, zvítězil“… Zase tak zadarmo to vskutku nebylo.
Nevím, s čím se během závodu potýkal Petr – jistě by se něco našlo. Já kupříkladu asi v polovině prvního ročníku zvažoval, zda nebudu nucen skrečovat. Nejspíš není úplně optimální, když vám skrze botu prosakuje krev a do několika dní po závodu se odporoučejí nehty na nohou.
Ono je něco zatraceně jiného střihnout si třeba desetikilometrový „přespoláček“, případně „pětku“ na atletické dráze, anebo si dát v podstatě ultramaraton po nesmlouvavém asfaltu. To celé v kombinaci s nevhodně zvolenou obuví svede s vašimi údy až roztodivná kouzla. A je také sakra rozdíl ve významnosti rozhodnutí, zda se v takovém stavu došouráte po nevydařeném výletu domů od vlaku, od kterého to přece máte nekonečného půl kilometru, nebo jestli budete pokračovat dalších 12 hodin a 50 kilometrů v intenzivní sportovní aktivitě, při které vaše nohy hrají prim. Já tenkrát pokračoval… a nehty mi po zotavení narostly nové.
Petra se neptejte – dodnes o mých strastech netuší. Nezatěžoval jsem ho svými bolístkami. Co jiného čekat ode mě – introverta. A pak také… Není lehké zklamat parťáka, který vám dal tu příležitost zapsat se do historie. Pro mě určitě.
Náš druhý ročník byl pro mě také peklem. V té době jsem přechodně z běhání přesedlal na činky. Už jsem ani zdaleka nevážil svých předvojenských „vyběhaných“ 67 kilogramů, ale o bezmála dobrý čtvrtmetrák více. A jak je známo, síla není zrovna velkou kamarádkou s vytrvalostí. Pakliže je tedy 24hodinový závod více vytrvalostní nežli silový, nemusím asi detailně popisovat, jak vesele se mi soutěžilo. To pak mohl s blížícím se cílem závodu Petr nabádat mou tehdejší přítelkyni, ať se mnou něco morálně udělá, jakkoli naléhavě, můj výkon to pramálo povzbudilo. Navzdory tomu jsme obhájili loňské prvenství s hodnotou ujeté vzdálenosti takřka se nelišící od předchozího ročníku.
Vážení, vy všichni, kteří v budoucnu stanete na startu dalších dějství závodu, máte šanci. A já se s neskrývaným napětím následně seznámím s jeho výsledky. Budou-li vámi dosažené výkony tříciferné a začínat dvojkou, budu vám, jejich tvůrcům, ze srdce přát ten pocit – pocit legendy. Ten pocit je fajn… věřte mi!
Abych nezapomněl… Díky (a sbohem), Ivane. Díky, Petře. Díky, Rudo.
