Je to v pytli aneb Konec pokeru v Čechách?

Počátkem příštího roku má vstoupit v platnost novela loterijního zákona, která v Česku značně nekompetentním způsobem zásadně postihne karetní hru poker, jež bude tímto postavena na roveň hazardu. A zachází ještě dále.

Předně se sluší uvést, že nejsem odvěkým hráčem žádné z hazardních ani mentálních dovedností využívajících typů her. Karty jako takové jsem ve velmi sporadické formě hrál naposledy v dětství a ač se to může jevit téměř k neuvěření, dokonce ani v našich krajích snad nejfrekventovanější a dětmi oblíbenou hru „Prší“ neovládám. Konkrétně s pokerem jsem se ještě před nějakými šesti měsíci zcela náhodně setkával pouze z mizivě frekventovaných televizních pořadech, které se této hře věnovaly.

Protože jsem však jedinec veskrze soutěživý, nedalo mi a pokerová pravidla jsem se naučil. Netroufám si tvrdit, nakolik úspěšným v této hře jsem – ani sem tato informace nepatří. Přesto se cítím dostatečně obeznámený s podstatou této hry a tudíž i způsobilý vyjádřit se k problematice, která v souvislosti s aktuálními zákonnými úpravami, jež toto herní odvětví v nejbližší době čekají, rozpoutává v příslušných kruzích poměrně vášnivé diskuze.

Nehodlám zde předkládat žádné detailní studie, které v této oblasti v minulosti již proběhly a mnohé prokázaly či potvrdily. Rád bych zde uvedl pouze nanejvýš zjevné a logické aspekty, které by snad mohly napomoci k lepšímu pochopení komukoli, kdo se o věc dosud blíže nezajímal, nebo jen nemá dostatek vlastních indicií potřebných k jejímu objektivnímu posouzení.

Nastiňme pomyslnou situaci… Buďme radikální a pro dokonalou názornost zvolme extrémní příklad. K jednomu stolu usaďme dva hráče. Na jednu stranu pokerového profesionála – tedy člověka, který se pokerem úspěšně živí a tuto hru bravurně ovládá. Na stranu druhou přiveďme naopak někoho, kdo poker nikdy předtím nehrál, pouze se před započetím hry dostatečně důkladně seznámil s pravidly a její principy jsou mu veskrze jasné. Na tomto místě si položme jedinou otázku, kterou však prozatím ponechme bez odpovědi: Kdo bude vítězem právě popsaného pokerového klání?

Už v tento prvotní moment je možné shledat diametrálně odlišné vnímání situace v závislosti na míře hráčských zkušeností. Takového pokerového nováčka dost možná v uvedené situaci přepadne pouze jakýsi zvláštní pocit plynoucí z naprosté nezkušenosti v disciplíně, kterou bude za okamžik absolvovat. Naproti tomu jedince, který už má v pokeru, jak se říká, něco odehráno, by chtě nechtě opanoval před utkáním s „papírově“ silnějším protivníkem patřičný respekt.

Tento zdravý respekt by byl důsledkem uvědomění si nesporných soupeřových kvalit. Pro dokonalou ilustraci je možné přirovnat hráčovy pocity kupříkladu k pocitům členů libovolného českého prvoligového týmu před zápasem proti španělskému FC Barcelona, v současnosti pokládanému za nejlepší fotbalový klub světa. Tuto lehce nadsazenou analogii lze náležitě obhájit. V obou případech se totiž před i v průběhu hry uplatňují naprosto stejné faktory ovlivňující vývoj i samotný výsledek hry.

A nezdráhejme se zmínit ani v každé sportovní či herní disciplíně neodmyslitelný prvek štěstí. Však kolikrát jsme si po odehrání fotbalových či jakýchkoli jiných utkání vyslechli notoricky omílaná vyjádření o přítomnosti nebo nedostatku až myticky nepostradatelného štěstíčka. Právě takové štěstíčko je dobré mít i při pokeru. Samotné však nezmůže nic!

Fotbalisté i další sportovci před zahájením své sportovní kariéry a poté po celou dobu jejího trvání trénují. Jejich výkonnostní úrovni odpovídá intenzita tréninku. Ti nejlepší z nich pak mají šanci hrát třeba i v dresu zmíněného barcelonského šampióna.

Trénují však i pokeroví hráči. Ti nejzodpovědnější začínají samotnou herní teorií – studují pravidla, herní postupy, taktiku, psychologii a z ní pramenící lidské projevy… Před pokerovým utkáním se seznamují s dostupnými informacemi o svém soupeři a charakteristikou jeho hry. Všechna tato zjištění pak během hry zohledňují.

Samotné hraní zahajují na nejnižších možných úrovních. Však ani fotbalisté nenastupují rovnou k prvoligovému zápasu. Mají-li ke hře předpoklady – talent, píli, trpělivost… mohou být úspěšní a vítězit. Výše zmíněné štěstíčko jim v tom může pouze pomoci. Stejně jako v každé sportovní či herní disciplíně.

Zde přichází vhodná chvíle vrátit se k dříve položenému, avšak nezodpovězenému dotazu, zda má pomyslné klání šanci vyhrát profesionální hráč, nebo naprostý pokerový začátečník. S pravděpodobností téměř hraničící s jistotou můžeme říci, že vítězem bude zkušený profesionál. A nebude tomu tak jistě náhodou ani jakkoli nadměrnou dávkou štěstí. To přitom paradoxně může stát na straně nováčka. Dobrý hráč má totiž náležitě natrénováno a svým umem dokáže dovedným způsobem ovlivňovat, až takřka řídit průběh hry až do vítězného zakončení.

Nabízejí se další úvahy… Je tento stav v něčem nespravedlivý? Diskriminuje snad některého z hráčů? Pokud by na zmíněné otázky existovaly kladné odpovědi, potom v přiměřeném kontextu nevím, jak frustrující pocity by museli zažívat poražení čeští fotbalisté po prohře s FC Barcelona. A dost možná by došlo i na soudy! Naštěstí všichni fotbalisté i pokeroví hráči vědí, že se věnují soutěžní disciplíně, ve které v závislosti na veškerých aspektech přítomných v kterékoli takové disciplíně buď zvítězí, nebo prohrají.

Jen výše popsaných faktů neznalý hlupák by mohl mít snahu, příp. dopustit pomyslné vhození pokerové hry do „jednoho pytle“ společně s hazardy v podobě výherních hracích automatů, všemožných rulet či kurzových sázek. Tyto druhy skutečného hazardu nezohledňují hráčské dovednosti pro jakoukoli fair hru nezbytné. Vhodit do hrací bedny peníz a jen čekat, zda z ní něco vypadne, svede stejně dobře kdokoli – špičkový sportovec i prostý povaleč. V pokeru to takto bezduše snadné není. Je zapotřebí značné dovednosti, která jej jasně odlišuje od aktivit zvaných hazard.

Silným argumentem, kterým operují odpůrci pokerové hry, jsou peníze, o které se poker hraje. Tuto skutečnost nelze popřít (pakliže nehrajeme pouze s penězi virtuálními). Ano, poker se hraje o peníze. Tento fakt je součástí samotných herních pravidel a peníze jsou zde nezbytným herním prvkem.

Ale cožpak profesionální fotbalisté snad nehrají za peníze? Nejsou za své výkony často pohádkově placeni? Nepřináší účast kupříkladu v Lize mistrů klubům i stamilionové odměny? A nebyl v nejednom případě na počátku hráčovy kariéry od něho rovněž hazard s vlastní budoucností, když zanechal studií a naplno se věnoval pouze tréninku?! Dalo by se dlouze pokračovat… Uveďme raději zcela zřejmý a tematicky relevantní příklad prokazující absurditu vnímání peněz v pokeru jako společenského či osobního nebezpečí.

Přirovnejme hraní pokeru k investičnímu obchodování – třeba k obchodu s akciemi. V možnosti podílet se na akciovém byznysu žádný současný zákon svéprávného občana České republiky jakýmkoli způsobem neomezuje. Není nic snazšího, než uzavřít klientskou smlouvu s příslušným brokerem (investičním zprostředkovatelem – de facto pomyslnou „investiční hernou“). Lhostejno, zda tuzemským, či zahraničním. Podpisu smlouvy předchází prosté formální seznámení s případnými finančními riziky a uvedení rámcových ekonomických představ a možností budoucího obchodníka. Tímto podpisem stvrzovaným dokumentem je tzv. Investiční dotazník. Skutečnou obchodníkovu bonitu ani pravdivost uváděných předpokladů či ekonomickou gramotnost nikdo neprověřuje.

Souhrnně vyjádřeno: Bez jakýchkoli dalších podmínek se během pouhých pár minut kdokoli stává investičním obchodníkem (v případě zahraničního brokera se proces o pár dní prodlužuje, princip však zůstává totožný). A jako takový má možnost obchodovat s akciemi na kterékoli burze na světě v jakémkoli peněžním objemu. Obchoduje („hraje“) se on-line prostřednictvím internetu.

Vraťme se však v textu o pár řádků nazpět a povšimněme si zmínky o finančních rizicích, která může novopečenému (stejně jako ostřílenému) obchodníkovi investiční obchodování přinést. Není snad třeba zvláště zdůrazňovat, že takové obchodování je bez náležitých znalostí doslova loterií. Vždyť i samotní investiční poradci a finanční analytici společně se svými obchodními doporučeními jedním dechem dodávají, abychom všechna tato doporučení akceptovali jen na vlastní odpovědnost a bez jakýchkoli záruk návratnosti investice.

V pokeru mohou hráče překvapit karty, které drží soupeř v rukou. V investování zase akcionář nemůže mít jistotu, jak dobré, či zlé obchodní výsledky mu při jejich zveřejnění management firmy, na jejíž akcie „vsadil“, oznámí. V obou případech je budoucí vývoj založen na míře předpokladu. Těžko soudit, kde zásadněji.

Otázka je tedy nasnadě: Jaký je rozdíl mezi investicí do akcií a investicí do pokeru? V praxi shledáme pouze jediný: Částka, za kterou lze odehrát kompletní pokerovou partii nižší peněžní úrovně, nedokáže pokrýt ani samotný poplatek brokerovi za realizaci jednoho drobného investičního obchodu. O následné návratnosti konkrétní investiční transakce je na tomto místě pak už zcela bezpředmětné polemizovat…

Zákonodárci nikterak nevadí, že bez sebemenší regulace mohu riskovat vlastní bankrot v „loterii“ zvané investiční obchodování. Nic nenasvědčuje, že by měl v úmyslu této nanejvýš spekulativní aktivitě učinit přítrž. Vadí mu poker – v něm nečekaně střeží mé dobro. Proč neřadí obě zmíněné aktivity do onoho jednoho pomyslného pytle, když tak neoblomně činí s pokerem a jinými pravými hazardy? Nejspíše proto, že investiční obchod tvoří masivní a nedílnou součást globální ekonomiky. Byť spočívá ve značném riziku jednotlivce, jeho eliminace je ve vyšším zájmu nežádoucí. Jak pokrytecká rozporuplnost legislativní přípustnosti rizika!

Nelze se však ubránit ani nutkavé domněnce, že se snad tvůrce zákona při svém rozhodování nechal unést vzpomínkou na některé z filmových děl s mafiánskou tématikou. V těch mafiánští bossové nejednou zaháněli nudu karbanem. Pak tedy jaké štěstí pro dnešní malé i profesionální fotbalisty, že se zmínění lumpové po filmovém plátně nehonili za mičudou.

Co tedy v Česku vážně hrozí vstupem nové právní úpravy počátkem příštího roku v platnost? Poker se prakticky stane nelegální aktivitou. Dnes jej hraje početná skupina lidí. Každý z hráčů přistupuje k pokeru sobě vlastním způsobem. Ti příležitostní, tedy tací, kteří hrají spíše pro zábavu, budou smutní. Pro pravidelné hráče bude situace o mnoho obtížnější. Nebude možné uspořádat pokerový turnaj (tuto možnost budou mít jen kasina) ani usednout k PC a zahrát si on-line, byť by se jednalo řádově o haléřové částky.

Nelze však opomenout fakt, že pro mnohé hráče je on-line forma hraní doslova alfou a omegou. Tak či tak hrát nepřestanou – jsou to lidé, kteří své hraní k životu potřebují. Nemusejí na něm být nutně závislí, jen ho mají až příliš rádi, než aby s ním v okamžiku přestali. A je značně předvídatelné, že pár z nich bude hledat za poker náhradu. Všudypřítomných blikajících výherních automatů, toho ryzího hazardu, je přitom dostatek…

Zbytek pak budou tvořit profesionální hráči, tedy ti, kteří se pokerem dokáží uživit. Lze předjímat, že tito v nové v Česku nastalé pokerově tristní situaci zapřemýšlejí možná i o svém přesídlení do míst, kde budou moci ve svém živobytí pokračovat.

A závěrečný účet? Smutek, skutečný hazard, emigrace. Přehnaně tragická vize? Popravdě, kdyby měl kdokoli z dotčených být smutný, jiný se měl stát skutečným gamblerem, nebo měl pouhý jediný kvůli pokeru opustit naši zemi, bude to škoda.

Škoda dvojnásob ve chvíli, kdy právě český hráč před několika málo dny dosáhl na navýsost prestižní post v pokerovém světě – 2. místo v nejslavnějším turnaji Main Event WSOP. Příklad Martina Staszka je dokonalou ukázkou všeho podstatného, o co v pokeru běží. Tento výborný šachista s dvacetiletými zkušenostmi dokázal své šachové přednosti uplatnit i při pokerové hře. A vadí snad někomu šachy, které se na vrcholné úrovni také hrají o peníze?

Není náhodou, že své pokerové kvality nabyl a piloval k dokonalosti právě prostřednictvím on-line hraní. Významný je však především fakt, že svým výkonem skvěle a důstojně reprezentoval naši zemi… tudíž ironií osudu pak i samotné tvůrce legislativní novely, jejichž snahou je jeho s nejlepším svědomím získanou a zúročenou dovednost postavit za hranici zákona.

A z jiného úhlu… Jestliže je turnaj Main Event WSOP jakýmsi neoficiálním pokerovým světovým šampionátem a poker by měl skutečně být hazardní hrou, o jejímž výsledku rozhodují pouhé štěstí a náhoda, potom by zúčastnění elitní světoví hráči se vší vážností doslovně soutěžili o titul „mistra světa v náhodě“.

Ač to může znít jakkoli komicky, český zákonodárce by se této absurditě nejspíše příliš nezasmál. Jedno je však nad slunce jasné – nikdo se pro dosažení takového výsledku nestává gamblerem, který má cokoli společného s pojmem zvaným hazard, nýbrž skvělým pokerovým hráčem!

Zbývá náležitě zvučně vyřknout finální otázku: Do „pytle“, cožpak zvolení představení vážně nic nepochopí?!