Co se děje v Turecku a co to pro nás znamená?

I když už se k neúspěšnému puči v Turecku vyjádřilo mnoho blogerů, kterých si vážím, nedá mi to, abych i já k tomu řekl několik svých úvah.

Pokus části turecké armády svrhnout prezidenta Erdogana byl neúspěšný. Podle zveřejněných informací  pučisté chtěli odvrátit islámské směřování Turecka a zachovat jeho sekulární charakter ve smyslu odkazu Kemala Atatürka. Ten během svého působení zrušil islám jako státní náboženství a proslul dvěma výroky:

"Islám je dobrý nanejvýš pro změkčilé Araby, nikoliv však pro Turky, kteří jsou dobyvatelé a muži."

a

"Islám, tato absurdní teologie nemorálního beduína, je mršinou, která otravuje naše životy."

(zdroj: wikipedia.cz)

Během celého svého působení se snažil o přeměnu Turecka v demokratický stát evropského typu a o jeho osvobození z vlivu islámu. Zrušil používání arabského písma, které nahradil upravenou latinkou. Zrušil podřízené postavení ženy, mnohoženství a dokonce zavedl volební právo žen.

Erdogan se naproti tomu nijak netají svým obdivem k islámu a turecký národ prohlásil za muslimský. Nepochybuji o tom, že ne všichni Turci s tímto souhlasí a část jich určitě zůstává věrná myšlenkám Kemala Atatürka, jenže právě výsledky nezdařeného puče nám dávají podnět k zamyšlení. Tedy měli by se nad tím spíše zamyslet evropští politici než my tady.

Objevily se i názory, že puč byl vlastně zinscenovaný samotným Erdoganem, aby mohl provést čistku v armádě a ve státní správě a zbavit se tak právě příznivců myšlenky sekulárního státu. Myslím si, že i tato varianta je možná. Pokud by v tomto případě "rádoby" pučisté dostali rozkaz od Erdogana, zajisté by ho vykonali bez ohledu na případné lidské oběti. Při důležitých politických operacích jako tato se politici nezabývají pár desítkami nebo stovkami mrtvých lidí.

Ale co je podstatné pro nás? Puč byl poražen především tím, že lidé vyjádřili podporu Erdoganovi a vyslyšeli jeho výzvu, aby vyrazili do ulic. Z toho vyplývá, že směr jeho politiky a prosazování islámu podporují. To by pro nás mělo být velkým varováním, protože pokud se ta část Turků, kteří souhlasí s ideály Atatürka, dostala do menšiny, měli by naši politici hodně uvažovat nad tím, jak spolehlivým a důvěryhodným partnerem je Erdoganovo Turecko pro Evropskou unii. Místo toho ale většina západních politiků spěchala vyjádřit podporu Erdoganovi a blahopřála mu, že puč porazil a předháněli se v tom, jaká je tato porážka vítězstvím demokracie.

Přemýšleli vůbec tito politici o tom, že turecká armáda je součástí NATO? Jak by asi vypadaly projevy západních politiků, kdyby se puč podařil a armáda převzala moc ve státě? Pokud je tedy Erdogan takový demokrat, měly by mu v takovém případě členské státy NATO pomoci dostat se zpátky k moci. Nebo ne? Nebo by měli tureckou armádu, která by svrhla demokraticky zvoleného prezidenta, okamžitě vyloučit z NATO? A nebo by západní politici opět blahopřáli k vítězství demokracie, tentokrát ovšem vítězné armádě?

Jsou to všechno jen moje spekulace. Realita je taková, že Erdogan zůstal u moci a dle mého názoru má podporu jak armády, tak obyčejných lidí. Prosazuje islamizaci země, i když mluví o tom, jak byl zvolen demokraticky a jak útok na jeho úřad byl útokem na demokracii. Na druhou stranu sám podporuje syrské rebely, kteří se snaží svrhnout prezidenta Bašára, který byl rovněž zvolen prezidentem 10. července 2000 v referendu, ve kterém dosáhl 97,29 % hlasů. Nedokážu tady říct, na kolik toto referendum bylo svobodné, ale jde mi o princip, jak Erdogan, odvolávající se na svoje svobodné zvolení, může podporovat skupiny, které usilují o svržení rovněž zvoleného představitele jiného státu. Syrští rebelové jsou podle Erdogana bojovníci za svobodu, ale turečtí pučisté jsou zločinci. Trochu podivné.

Podporou Erdogana se každopádně ukázalo, že turecký národ (nebo aspoň jeho většina) má v současnosti daleko k našim představám o demokratickém zřízení státu. Evropští politici by tohle měli vzít na vědomí a doufám, že jakékoliv snahy o bezvízový styk s Tureckem a vstup Turecka do EU budou na dlouhou dobu odsunuty do pozadí.