Zkažená literatura: když knihy přestávají být uměním

Miluju knihy. Návštěvy knihkupectví, které obvykle končí několika novými přírůstky do mé knihovny, jsou mou největší neřestí. Přijde mi ale, že se na pultech obchodů čím dál tím více objevují knihy, které vůbec neměly být vydány. Knihy, o jejichž umělecké hodnotě lze úspěšně pochybovat.

Mluvím samozřejmě o Vraní dívce.

Plakáty v metru, reklamy na internetu, recenze a rozhovory v novinách. Všechny volají: "Temná, šokující, patologická."

Vraní dívka se v zahraničí stala hitem a nejspíš tomu tak bude i u nás. Čím je ta kniha výjimečná? Tím, jak je drsná, syrová a depresivní. Však se taky na obálce knihy muselo objevit (jako u vůbec první knihy v Česku) varování "Jen pro silné povahy".

Knihu jsem nečetl, možná je dobrá, to nemohu posoudit, ale kladu si otázku, zda se tohle psaní o Zlu, utrpení a násilí dá pořád považovat za umění. Není to už jenom důkaz o naprostém úpadku morálky v naší  společnosti? Není to snad důkaz o opuštění Boha? Nebo už literatura prozkoumala všechno, co se dalo, a tak už se jenom snaží zaujmout provokacemi?

Za umění považuju kvalitní knihy z Odeonu, filmy se šťastným koncem, díla, v nichž je nějaká oddechová hodnota, krása, láska, nebo vítězství Dobra nad Zlem. Něco, z čeho se čtenář, divák nebo posluchač může poučit, potěšit a inspirovat.

Vraní dívka staví na šoku, zhnusení, kontroverzi. Pokud tam je nějaká světlá stránka, tak se na reklamní poutače nedostala. I autoři vypadají jako dvojice Satanistů, kteří se rádi opijí, zmlátí a pak si sednou k počítači a napíšou slátaninu, kterou jim celý svět zhltne jako prvotřídní bestseller.

Myslím, že kdyby tu knihu četly naše prababičky, pokřižovaly by se (pokud by neomdlely už při pohledu na tu strašnou obálku) a prohlásily by to za dílo Ďábla. To, že se dnes, v roce 2014, kniha šplhá do čela žebříčku bestsellerů, o něčem svědčí.