Mají vozíčkáři právo na smrt?

Vozíčkáři to mají těžké. Jakožto chodící lidé nikdy asi nedokážeme pochopit tu bezmoc a závislost na ostatních. Málokterá kniha dává čtenáři nahlédnout do života lidí na kolečkových křeslech tolik, jako romantické drama Než jsem tě poznala od Jojo Moyesové. Právě teď ji v češtině vydává nakladatelství Ikar a já zde za to veřejně děkuji. Už dlouho jsem se při čtení tolik nezamyslel.

Slibte mi, že když vám prozradím zápletku, nevypnete mě.

Na první pohled je totiž trochu klišovitá, ale ve skutečnosti se od ostatních příběhů o „ošetřovatelském komplexu“ liší. Pojednává o vztahu upovídané Louisy z chudších poměrů, která se stane ošetřovatelkou Willa, cynického a náladového mladíka z vyšších vrstev. Ačkoliv se zpočátku nemůžou ani cítit, nakonec k sobě najdou cestu a společně si vypomůžou. Louisa Willa krmí, stará se o  něj a vymýšlí mu zajímavý program, Will jí zase donutí o věcech víc přemýšlet, vezme ji na koncert klasické hudby a naučí ji nebát se nových zkušeností.

Jenže pak Louisa zjistí, proč byla najata na dobu určitou. Will dal totiž svým rodičům šest měsíců, aby ho přesvědčili o tom, že stojí za to žít, a vrátili mu radost ze života. Pokud neuspějí, Will plánuje odletět do Švýcarska a podstoupit eutanazii. Louisa si nedovede představit život bez Willova černého humoru, sarkasmu a ironie, a tak začne vymýšlet výlety a aktivity, aby Willovi vrátila chuť žít…

Je to však těžké. I ve 21. století na invalidy všude čekají překážky. Přináším ukázku z knihy…

Začala jsem sestavovat nový seznam – věci, které nemůžete dělat s vozíčkářem.

1.       Jet metrem (většina stanic nemá výtahy), což nám znemožnilo pohyb po polovině Londýna.

2.       Jít plavat – pokud nemáte asistenci a dostatečně teplou vodu, aby zabránila automatickému třesu.

3.       Jít do kina. Zkusit to můžete leda si zamluvíte místa úplně vepředu a váš svěřenec zrovna nemá křeče. Strávila jsem přinejmenším dvacet minut Okna do dvora tím, že jsem na kolenou sbírala ze země popcorn, který Willova noha bezděčně vykopla do vzduchu.

4.       Jít na pláž, pokud nemáte vozík s „tlustými koly“. Willův vozík „tlustá kola“ neměl.

5.       Jít kamkoliv, kde je moc teplo nebo moc zima (citlivost na teplotu).

6.       Jít kamkoliv spontánně (je potřeba dopředu nachystat tašky, dvakrát zkontrolovat trasu kvůli dostupnosti s vozíkem).

7.       Jít do restaurace, pokud vašemu svěřenci nevadí, že ho někdo bude krmit na veřejnosti, a záchod je v přízemí.

8.       Navštěvovat přátele, pokud si nepořídí rampy pro kolečková křesla. Náš dům byl výjimka. Ale Will stejně prohlásil, že nemá potřebu nikoho vidět.

9.       Jít kamkoliv, kde se vyskytují opilci. Will přitahoval opilce jako magnet. Vždycky si k němu podřepli, funěli na něj alkoholové výpary a vrhali na něj velké soucitné pohledy. Jo a někdy se taky pokoušeli ho odtlačit pryč ode mě.

10.   Jít kamkoliv, kde je velká koncetrace lidí obecně.

Věci, které my „chodící“ bereme za samozřejmé, se najednou zdají být těžké a komplikované. Louisa se ale ze všech sil snaží.

Kromě pohledu na život vozíčkářů autorka čtenáře postaví před těžké dilema: eutanazii povolit – ano, nebo ne? Může být život na vozíčkovém křesle životem plnohodnotným? A jakou roli v rozhodování mají příbuzní? Takhle obecně se eutanazie obhajuje jednoduše, ale představte si, že se jedná o nějakého vašeho blízkého příbuzného, milenku nebo kamaráda. Ostatně Jojo Moyesová postavy napsala tak dobře, že při čtení budete brečet a smát se, jako by šlo o vaše blízké.

Napadlo mě, že v takové situaci vlastně nemůžou být nikdy šťastné obě strany.

Nebo ano?