Krásná a prokletá Zelda Fitzgeraldová

Francise Scotta Fitzgeralda, autora Velkého Gatsbyho, zná celý svět. Jeho manželka Zelda už tak známá není. Je to celkem škoda, protože žila bouřlivěji než Scott. Budila pozornost svou nezávislostí, vychutnáváním okamžiku a nespoutaností – nikdo nezosobňoval jazzová 20. léta lépe.

Paříž byla ve 20. letech uvolněným městem umění a jazzu. V zakouřených barech a jazzových kavárnách člověk mohl narazit na Ernesta Hemingwaye debatujícího s kamarády o posledním boxerském zápasu, Coco Chanel, kterak s Picassem řeší jeho poslední obraz, a samozřejmě na manžele Fitzgeraldovy. On se obvykle s Hemingwayem pouštěl do řečí o psaní, zatímco ona tančila charleston.

Zelda byla krásná – milovala tanec a především balet – a nadaná – zatímco Scott psal horkotěžko povídku měsíc, ona za stejnou dobu stihla napsat celý román. Oba byli mladí, krásní a bohatí a všichni je za to milovali.

Na první pohled idylka, pod vším pozlátkem a elegancí se ale skrýval hluboce komplikovaný vztah. Scott a Zelda se milovali, nenáviděli, nedokázali vyjít s padesáti tisíci dolary na rok (v té době neskutečná částka) a vzájemně se obviňovali z omezování tvůrčího potenciálu.

Scott psal, pouze když musel, ze všeho nejraději se s Ernestem Hemingwayem toulal po hospodách, což Zelda velice špatně snášela. Před zklamáním z manželství hledala únik v malování.

„Nechci žít. Nejdřív chci milovat a žít jen tak mimochodem,“ napsala Zelda, když zase jednou Scottovi psala dopis na usmířenou.

Její touha po lásce, radovánkách a nekonečném štěstí, si však brzy začala vybírat svou daň. Nepravidelný životní režim v ní probudil duševní poruchu a stejně jako Scott a mnoho dalších osobnosti, i ona si z bouřlivých 20. let odnesla závislost na alkoholu.

Jižanská kráska a pozdější královna jazzového věku zemřela v roce 1948 v pouhých sedmačtyřiceti letech během požáru sanatoria pro duševně nemocné ženy.

Zeldiny pozůstatky byly uloženy vedle Scotta (který zemřel na infarkt v roce 1940), jejich jediná dcera nechala nad hroby vyrýt poslední větu z Velkého Gatsbyho:

A tak se zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.

Zeldin život nejenže zrcadlil ducha doby, byl to život téměř jako z románů (jak trefné, když mluvíme o životě manželky jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů historie): plný lásky, vášně, večírků, jazzu a samozřejmě Paříže – v každém správném románu by neměla chybět Paříž.

Zelda se proto objevila v Allenově Půlnoci v Paříži, na Broadwayi se podle jejího života hraje muzikál a teď vyšel i román Theresy Anne Fowlerové napsaný podle Zeldiných dopisů, povídek a dobových materiálů. Pokud dobu prohibice, divokých večírků, avantgardních sedánků v Paříži a divokého charlestonu máte rádi stejně jako já, určitě si ji přečtěte. Mě nadchla.