Nedávno jsem si dělal pořádek v psacím stole a objevil jsem plechovou krabičku se starými dopisy. Okamžitě mě zaplavila vlna nostalgie.
Abych to uvedl na pravou míru, nejsou to dopisy poslané poštou. To už se za mého dětství příliš nedělalo. Jsou to psaníčka, která jsme si posílali před asi deseti lety na letních táborech s ostatními dětmi. Několik je jich i od dívky, do které jsem tehdy byl beznadějně zamilovaný.
Posílal jsem jí tehdy minimálně dva dopisy denně – o všem, co se v táboře dělo, nejnovější drby, kdo s kým atd. Ona mi odpovídala s mnohem menším entusiasmem (a z velké lásky nakonec taky nic nebylo), ale psaníčka jsem si schoval.
A dobře jsem udělal.
Když jsem si teď ty zprávy četl, znovu jsem si vybavil horké letní dny, táboráky pod hvězdnou oblohou, hlídky, které jsme si neoficiálně brali po dvojicích, abychom si za chladných nocí mohli povídat…
Jak jsme víc vyrostli, už jsme si psaníčka přestali posílat a z papíru jsme přešli na maily, pak na ICQ a teď na Facebook a Twitter. Ano, tahle komunikace je mnohem praktičtější, ale bohužel velice pomíjivá. Pochybuju, že si za deset let budu prohlížet maily nebo zprávy z chatu.
Kdysi se v dopisech psaly celé romány (nebo se alespoň využívaly jako důležitá forma vyprávění). Dnes už je kouzlo osobních dopisů téměř zapomenuto…
Koneckonců, jak říká hrdinka románu Poslední dopis od tvé lásky: „Neznám nikoho, kdo by ještě dneska dostával milostný dopisy.“
Já upřímně řečeno taky ne. Vy snad ano? Myslím skutečné dopisy psané ručně, doručené poštou?
Ke knize Poslední dopis od tvé lásky se ještě vrátím – vypráví totiž o novinářce, která najde krásně napsané milostné dopisy z 60. let a rozhodne se vyhledat příběh, který se za nimi skrývá.
To se s našimi maily nejspíš nestane.
V knize se jiná postava ohrazuje: „Vždyť jsou to jen dopisy…“ Jenže už jenom to, že o nich mluví, něco znamená. Po nás za 50 let nezůstane téměř nic.
Já vím, je to paradoxní, že to píšu na virtuální blog, ale stejně: kdo ví, jestli za 50 let ještě vůbec bude internet…
