Studuju třetím rokem žurnalistiku na Univerzitě Karlově, letos budu dělat státnice a odevzdávat bakalářku. Iluze, že bych se stal novinářem v pravém slova smyslu, si už nedělám.
Všechny tištěné noviny propouštějí nebo skrouhávají peníze. Spolužačka s velkou slávou získala placenou praxi (placená praxe je v tomto oboru výjimkou) v Hospodářských novinách, aby po dvou měsících skončila jako prodavačka popcornu v kině, protože byla „první na ráně“ při snižování stavů.
Nestěžuji si, beru to tak, jak to je. Přivýdělek už jsem si beztak našel jinde. Jenom by mě zajímalo, kam naše média se svou klesající tendencí kráčejí. A zda vůbec ještě mají budoucnost.
Dosáhly už Televizní noviny na Nově svého dna, nebo půjdou ještě níž než reportáž o tom, jakou stranou spadne chleba na zem? Zůstanou tištěná média výsadou podnikatelů a politiků, zatímco zbytek republiky je bude číst online? A vyplatí se vůbec internetovým deníkům žít pouze z reklamy?
Přístup vydavatelů ke zveřejňování informací na webu je rovněž zajímavý. Kamarád včera dopoledne tweetnul: „Viděl jsem ráno titulek autorské strany Hospodářských novin a chtěl si je koupit. Před chvílí dali celý text na web. Už nechci.“
Ve škole jsme měli pár seminářů na téma budoucnost médií a shodli jsme se na tom, že aby tištěná média přežila, musí se od těch webových odlišit. Zaměřit se na původní zprávy, reportáže, detailní analýzy a komentáře. Mít přidanou hodnotu, kterou na webu nenajdeme, neboť tam na ni není čas ani prostor - na internetu jde o rychlost a poutavost.
Musel jsem se proto usmívat, když se mi do rukou dostala kniha Svědek od Lizy Marklundové.
Na pozadí thrilleru je popsaný život v novinové redakci se služebními auty, svéráznými novinářskými matadory se štědrým platem i vzájemnou nevraživostí mezi rubrikami. Sci-fi? Kdepak, kniha se pouze odehrává v 90. letech, tedy v éře největší síly tištěné žurnalistiky. Tehdy si zavedené deníky skutečně mohly dovolit štědře platit interní fotografy, služební auta, investigativní novináře a tipaře.
Dnes už nevraživost mezi rubrikami zmizela, protože novináři zpravidla píšou do všech rubrik, kam je zrovna potřeba.
Inu, časy se mění, jak zpívá Bob Dylan. Tuhle novinářskou idylku už skutečně zažijeme nejspíš pouze v románech… Ale o to víc si je člověk vychutná.
