Při poslechu koncertu cvrčků za letního deště vyťukávám s bubeníky dešťových kapek rytmus života. Otevřené zobáčky i klepítka nastavená nebi nevyznačují náboženský směr, jen radost, že příroda nás nechá se radovat. Žijeme.
Včera objevil jsem tajemství vesmíru. Tak dlouho pokoušel jsem se ho najíti, tolik hodin strávil jsem pozorováním, učením se a pak stačila jediná vteřina a já věděl vše. Snad slova našeptal mi vesmír sám, snad zrodila se v mojí hlavě, chci je však teď řici i vám, či znovu je zopakovat sobě.
Vesmír je nekonečný a ve své nekonečnosti není větší zrnka prachu. Vesmír je nesmírně složitý a ve své složitosti není komplikovanější než kapička rosy na okraji kvítku růže. Je vším a svou rozsáhlostí připomíná nám oceán a mléčná dráha je podmořským velehorským hřbetem rozpínajícím se z jednoho konce na druhý, od pokladu k pokladu na svých koncích, jako duha, vždy nedostupná, vždy krásná, po dešti slunce, a barvy na našich tvářích, a naše barvy duše.
Netřeba nám nafukovati balónky našeho ega, vzlétnout lze i bez těchto rybích měchýřů daných nám na hraní.
Proč, ptáti se jen proč tak máme činiti je naprosto zbytečné. Od vzestupu na nejvyšší vrchol vždy se propadáme zase až na nejnižší dno propastí našich osudů, křivky strmé pro všechny lezce. A skočit dolů není tak jednoduché jak by se mohlo na první pohled zdát.
