Když kolem utíká slimák, nepřemýšlíš o jeho rychlosti, ale o svém pomalém tempu neuvědomujíce si nesmyslnost svého počínání. Automatické kroky do automatických šlápějí neuvědomujíce si, že jsme je udělali v kruhu života sami.
Ráno slunce a hudba a slova pronášená v rádiu, význam mizí v dáli, a vlak prázdný k prasknutí a atmosféra napjatého klidu, cizí uši snažící se zaslechnout alspoň část skladby. Je to však možné? Na základě některých vědeckých hypotéz bylo stanoveno pole vnímavosti ucha člověka.
Svým specifickým způsobem by měl tento zákon fyzikální zakazovat slyšet více. To že někteří lidé neslyší ani zlomek, není tak důležité. A přesto vnímavost takovýchto lidí je vskutku neuvěřitelná. Dokáží slyšet i trávu růst, praskat pupeny na stromech, čí pukat vějce v ptačích hnízdech. Oni nepotřebují tento umělý stimulátor, který mi používáme na výrobu umělého ticha, na relaxaci, není jim třeba ničeho speciálního, oni sami sobě stávají se nástroji zkušenými, a beze slov dokáží vnímat, pochopit, a hlavně komunikovat se světem kolem sebe.
My snažíme se je naučit naší řeči, řeči civilisovaného člověka, ale ve skutečnosti je to právě naopak, jsme to my kdo učíme se tomu co nám chtějí říci oni. My učíme se základní myšlence, stejně tak jako ptáci učí se létat.
Jsou to pro nás zdravé ještě neprobádané světy - kterým my říkáme nemocné. Jestli je tomu vskutku tak by se dalo polemizovat.
Mnozí mne snad odsoudí za tyto „kacířské „ názory, ale vždyť od toho jsem svobodný, abych přednesl to co si myslím a byl ochotný o tom diskutovat se všemi a se vším. Jest přeci pravdou konečnou, že přítele může ti dělat strom, či jediný kamínek nalezený kdysi v prachu cesty po které kráčel jsi k vrcholu.
Není již této cesty, není žádné cesty a my tápáme a bojíme se vykročit do neznáma, tam kde právě naše kroky byly by těmi prvními jenž porušily by identickou totožnost krajiny do níž se vydáváme.
Pan Carrol to věděl zcela přesně a proto šel dál, dál za obzor země za zrcadlem, za obzor zrcadla. Věděl že nejsou zde hranice, a proto aby byl pochopen použil formu příběhu, pohádky, děti totiž ví, dokud jim my dospělí neukážeme pravý opak.
Je to zajímavé, jak se z dobou mění čas dospívání, a oblast zájmu dětí. Nedávno jel jsem v tramvaji a zaslechl dva dětské hlásky bavící se o vývoji a modernizaci počítačových periférií, bavili se dosti fundovaně, jen my jaksi neseděla výška a tón jejich hlasů. Otočil jsem se a vskutku to byli dva hoši s aktovkami na zádech ve věku tak 8-9let.
