Rybička

Stačí se potopit jen kousek pod hladinu a nebát se otevřít oči. Spatříme svět, o kterém jsme snili při poslechu pohádek vyprávěných ústy dospělých k uším dětí. Před spaním, v době nemoci, k klíně ticha i vprostřed nočních běsů

Dny a noci strávené v tvém náručí pomáhají mi najíti slova, která scházela mi již tak dlouho, láska, milování, cit, naděje, to vše ztratilo se z mého slovníku před dlouhou, předlouhou dobou a teď, vynořilo se jako Venuše z mořské pěny.

Nebáti se již více zítřka i když leží v mlhách, důležité je teď objetí tvých rukou a polibky tvých úst a pohlazení tvých rukou a ty. Rybičko, Ty jsi teď vodou která podána mi byla na poušti života, jsi vzduchem, jež nedostával se mi ve Výškách hor, jsi životem, jenž dán mi byl v okamžiku smrti.

Je mi s tebou krásně. Nezáleží mi co si povídají ostatní, ať lžou si, pomlouvají, já tvou i svou čest vždy dokáži ubránit, co důležité jest jsi ty a já a náš svazek.

Cesta zpátky do chladných zdí domova, domova bez tebe, mezi své knihy, a cesta vlakem delší než 5 hodin, kolik to je asi z délky mého života, hodně, či málo nevím, ale je mi to jedno, jen kdyby jsi tu tak mohla být se mnou alspoň na chviličku, zavřu oči a vidím tě stát na nástupišti,  mávajíc mi s úsměvem, nemohu se smát ve smutku, v bolesti, chci tě, a to je to co cítím, nevím jestli věříš mi, ani nevím kdo jsem, znám tvou tvář, taje tvého těla, citlivá místa na nichž mohu tě přivésti na hranici ráje, i ta kde blížíš se k peklu, znám tvou vůni, tvoji chuť, tvůj dech, tep srdce, jen neznám tvé myšlenky, které schováváš si za dvířka své mysli.

Pohyb těla je vlněním jarního vánku, dokáže přerůsti i ve vichřici, a bouři prudkou, jarní nesoucí nový život, sotva rozpučelým poupátkům a sněženka tvého klína provoní celý svět a nabídne mi nektar svůj.

Květiny v pohledu

a vůně v

každém slově.

Pnoucí se úponky rukou

jsou liánami

které ukáží mi cestu

k orchidejím v korunách,

v nebesích pralesa

Motýli létající

z jedné na druhou

opijí se nektarem

a přejí slunci dobrý den

než uloží se ke spánku

na vlký květ

Ranní rosa nevoní tak

jako tvůj klín

čekající na lásku

Není proč váhat

zván vstupuji dál a

pomalu, pomaličku

procházím krásnou

tajemnou jeskyní

skrývající tolik krás

ve svých zákoutích

TY

Nebuď smutná

zase zapálíme svíce

jen nech mne prosím

zavřít na vteřinku oči

a nechat duši

prožít nirvánu.