Rušičky

Když vyrůstal jsem stály v polích a lesích. Nejvyšší ze stožárů staraly se o naše dobro prostřednictvím ticha v našich uších. A tak namísto BEYERN DREI, poslouchal jsem na radiu komunikaci pilotů mezinárodních letů s letištěm.

Myšlenky ubíhající mezi dvěma póly těla jsou prázdné, bezobsažné.

Spousta rušiček nazývajících se lidé a spousta dalších názorů, a rozhovorů, a zívání a hudby a smíchu a všeho.

Bahno vázající mi nohy a táhnoucí mne ke dnu, aby mi nebylo tak do smíchu.

Lepší je býti jedním z nich, pardon ne lepší, je to jen lehčí, dvě vyměněná písmena a smysl je hned zcela odlišný. Otázkou samozřejmě je, jak bude toto pochopeno, bude-li to pochopeno. Zatím z knihy předchozí, a ze čtenářů, kteří ji četli, mi vyplynul fakt prostý.

Dokáží ji přečíst, ne však pochopit a proto se ptám má ještě smysl psát, má smysl klást energii do této činnosti. Jediné co se líbí jsou mé verše, a ty drží se téměř striktně předpisů, no Vaše namítky přijímám, i když ještě jste mne nenechali domluvit.

Předpisy duše.