Tak zahynul další z bohů. Neměl jméno a tak říkali mu rozum. Byl jiný. Nechtěl ovládat, ale spolupracovat. Nechtěl býti milován, jen respektován. Nechtěl býti nesmrtelný, jen mít možnost ulehnout do trávy a chvíli spát. Už není.
Ptáti se budu, nechci zůstat bez odpovědi, otázku položí si sama, tak je i na ní aby odpověděla. Snad „Rybička“ předznamenáním byla všeho, nejen ladnosti pohybů a lásky k vodě a ke koupelím. Snad i obtížnost polapení a udržení je v jádru skryto. Krátká byla doba poznávání, ještě kratší doba loučení, nemám odpovědí, krom těch mých vlastních.
Mít rád, já vždy chtěl dáti vše, sebe sama i tisíce dalších věcí, splnit všechna přání, a chybou je zřejmě tento přístup, nevím. Necítím zášť jen velké zklamání, jsem nudným partnerem se svou vážnou hudbou, abstinentstvím, nekuřáctvím, svou touhou po milování, po kráse milování, po tom býti jen spolu.
Jsem těžkým kamenem snad
jenž na krk váže si
ten kdo chce mne milovat
kamenem bez srdce?
srdcem z kamene
co značí všechna tato slova, co naznačiti mají mně samému, a mým myšlenkám a mým činům a dění kolem mne a nade mnou, a chtění poslouchat a chtění mluvit a vnímat východ slunce jako otevření očí a západ zase jak zavírající se kvítek růže rozkvetlé v odpoledním slunci pro krásu sebe sama.
Není jen účelnosti nutnost je hledat krásu samu o sobě, nebát se vyrazit do přírody, do ulic města a poslouchat hovory nejenom ty lidské, nýbrž hovory strojů, domů, stromů zatížených smogem, a oken vpouštějích do místnosti přiměřenou dávku slunce.
Jen část modrého obdelníku oblohy mohu vidět ze svého místa v kanceláři, jen kousek který říká mi jak tam za okny zakrytými mříží vlastně je. Kapky deště padající shůry mohu si snadno splést s pláčem holubů, či svitem hvězd který třpytí se jak kapky rosy na trávě.
Já realistou jsem světa za zrcadlem a ve vlastní duši pokouším se najít skutečné já, ale vzdalujeme se od sebe a odpuzujeme se stejnými póly, dojít zase na začátek, jako kdysi a dojíti cesty po které možné by bylo se zase vydat.
Není konce to jen my si namlouváme, že něco jako konec existuje a snažíme se ho upevnit do pevných hranic našeho pochopení, je to však naprosto nemožné a nesmyslné hlavně.
Hlavně zbraní trčící z oken a vybojovat chtějí si svobodu, ale bez práce na poli nebude chleba, a bez chleba není svobody nikdy, zůstanou tak žebráky kteří s rukou nataženou pomáhají milodárci od jeho peněženky, která rychle ztratí se v davu.
Děti od malička naučené že krást je lepší než pracovat, těžko společnost převychová, společnost ve které se říkalo a někde stále ještě říká se Kdo nekrade okrádá rodinu, tahle společnost?
Chce to vůbec?
Na koho by pak sváděla svou nestabilitu.
