Nestraš mne na mostě nebo spadnu pod auto

Tato věta mne rozesmála. Ne, že by snad byla nějak vtipná, ale prostě sedla jak "zadek na hrnec" jak říkala má babička. Když se na obsah podívám zpětně, zaráží mne, o co je most rizikovější než například chodník, či stezka.

Aut tam jezdí stejně, často jezdí dokonce pomaleji než na běžném úseku silnice.

Když jsme u toho, nedá mi to, abych se nezmínil o své cestě vlakem z Plzně do Brna, pro kterou jsem se rozhodl při pomyšlení, že bych měl absolvovat D1 a pak vést ještě dva dni workshop, shodou náhod věnovaný INOVACÍM V LOGISTICE.

Jako člověk z praxe, jsem vše včas plánoval.

K mému překvapení jsem zjistil, že České Dráhy nabízejí možnost, tuto trasu urazit za čtyři hodiny, tedy rychleji než autem, a tak jsem neváhal a jízdenku si na okénku na hlavním plzeňském nádraží, zakoupil.

Pak už jsem se jen těšil.

Rozhodl jsem se, že první a poslední míli, či kilometr dojedu na elektrické jednokolce, která je nedílnou součástí mých přednášek a cest za prací i dobrodružstvím a vyrazil jsem tak, abych měl dostatečný předstih a našel to správné nástupiště.

Na místě jsem byl včas.

Ne však rychlík, který sice dorazil jen o 5 minut později, ale měl již hlášené 20ti minutové zpoždění.

Snadno jsem si dopočítal, že ony 4 hodiny, které mi ukazoval objednávkový systém, asi nestihnu, protože na přestup na hlavním nádraží pražském jsem měl jen 9 minut. Ale což, třeba to dožene.

Po avizovaných 20 a několika dalších minutách se rychlík vydal na cestu.

První kilometry jsme jeli rychlostí chůze a měl jsem nutkání vytáhnout jednokolku a dát si s rychlíkem závody, určitě bych vyhrál.

Protože jsem tušil, že bude o čem vyprávět, rozhodl jsem po prvních kilometrech, si cestu dokumentovat i prostřednictvím GPS.

Jak ukazuje screenshot obrazovky dole, dokumentoval jsem trasu z Plzně do Prahy dlouhou 106 km, znovu upozorňuji, že jsem jel rychlíkem Českých Drah.

Během této trasy jsme dosáhli maximální rychlosti 146 km/h, ovšem průměrná rychlost při pohybu, byla nižší než poloviční a to 65 km/h

Opět pro upřesnění - JEL JSEM RYCHLÍKEM.

Přípojný rychlík jsem na hlavním nádraží samozřejmě nestihl, a tak jsem si už jen půl hodiny počkal na další, zrušil odpolední jednání v Brně a těšil se na další cestu, která pak probíhala bez větších problémů. Bohužel absence elektrických zásuvek neumožnila dále měřit rychlost z důvodu vybíjení baterie mobilního telefonu, ale to není tak důležité.

Navečer v Brně jsem si pak vše vynahradil projížďkou po zlaté lodi, kdy jsem vzbuzoval stejné haló, jako v loňském roce na Plzeňských ulicích. Trochu mne to překvapilo, protože právě Brno je sídlem několika prodejců čisté mobility a jednokolek, kteří o sobě tvrdí jak jsou silní.

Čistá mobilita v Brně

Rozdíl mezi námi je pravděpodobně v tom, že já o čisté mobilitě nehovořím proto, abych prodával, ale jezdím proto, že rád hovořím, ale to je jiná věc.

V každém případě zpět k mostu a drahám.

Přes železniční trať samozřejmě vedou desítky mostů a můstků a mne by zajímalo, zda-li na některém z nich někdy, někdo pronesl krásnou větu použitou v nadpise a to klidně i ve variantě záměny aut za vlak.

Ptáte-li se, mohu-li (i přes stejnou situaci se zpožděním na cestě zpáteční), doporučit jízdu vlakem, odpovím Vám ano. Proč vlastně ne. Potkal jsem tam totiž velice příjemné lidi, na které bych v autě nenarazil a obě cesty, vlastě všechny čtyři cesty, jsme diskutovali mnoho témat a bylo to velmi příjemné.

Před samotným cestováním, však doporučuji několik maličkostí

1. Časové údaje objednávkového systému berte jako orientační, systém totiž nezohledňuje ani dlouhodobé opravy a výluky, natož ty krátkodobé.
2. Chcete-li jako já cestovat s přestupem, nevolte poslední vlak, mohlo by se Vám stát, že budete čekat hodně dlouho na den "nový" první.
3. Počítáte-li s tím, že ve vlaku použijete elektrickou zástrčku na dobití svých přístrojů, raději na to zapomeňte a vybavte se jinak
4. Budete-li plánovat možnost využití jídelního vozu, doporučuji nevolit zahraniční rychlíky, které mají nejen obsluhu nemluvící česky, ale navíc ceny, které se Vám nebude chtít hradit. Naopak v jídelním voze provozovaném přímo pod ČD jsem byl cenou i kvalitou jídla ohromen a mohu je doporučit.

A je to. Já jsem zpět v Plzni. Účastníci workshopu dávno také a České Dráhy, ty jejich management i nadále řídí tak, jako by měl pořád dost peněz, možná i proto, že dost má, protože český daňový poplatník, resp. ministři, vždy seženou dost na hrazení neustálých ztrát, které vznikají i přesto, že by nemusely.

Na dráze totiž pracují skvělí lidé, s nimiž jsem měl možnost se během svého výletu setkat a ti, kdyby mohli, by z ČD udělali společnost, za níž se nikdo, ani oni sami, nebudou muset stydět a cestující je budou vyhledávat ne z nouze, ale z důvodu příjemného cestování.