Když se rodiče o své děti bojí

Téměř každý, kdo má děti, se o ně bojí a snaží se je chránit. Občas tomu bývá i naopak, ale tam to již tak časté nebývá. Může je chránit před deštěm, nevhodným obsahem v televizi, méně již na internetu, ale co nemůže je chránit

před politickou mocí a to zvláště tehdy, nechtějí-li si své názory, které se s těmi politickými neshodují, nechávat pro sebe.

Tento článek vznikl na základě telefonátu, kdy jsem si vyslechl, že by bylo možná lepší již politicky zaměřené články nepsat. Ne, že by mne chtěli konfrontovat Ti, o kterých píši, ale za jejich peníze by se o to mohli postarat lidé úplně jiní, kteří se práce, ani té špinavé, nestydí.

Tento rozhovor mne dostal zpět do Listopadu 1989, konkrétně pak do 20.11.1989, což bylo pondělí, kdy jsem na nástěnku své almy mater umístil báseň DEJTE NÁM SVOBODU, pod kterou byl umístěn můj podpis. 

Hned v průběhu první hodiny jsem byl předvolán do ředitelny a jako jinak vzornému žáku gymnázia, aktuálně se nacházejícímu ve čtvrtém, maturitním ročníku, mi bylo vysvětleno panem ředitelem, podporovaným předním členem školního výboru KSČ, že to bych neměl, takhle podporovat protesty proti straně, protože bych také nemusel k maturitě vůbec dojít a mohl bych být vyloučen.

Nebylo mi z toho vůbec dobře, a proto jsem si následně doma sedl a ručně stejný text napsal znovu, jen v podstatně více kopiích, aby byl na každé z nástěnek na chodbách. (pro ty mladší uvádím, že v té době nebylo zvykem mít doma ani počítač, ani tiskárnu a dokonce ani kopírku, proto se psalo rukou, perem a inkoustem na papír a když jsem chtěl více kopií, musel jsem popsat více papíru)

Vše se opakovalo, jen již s podstatně vyšším nátlakem a to hned dopoledne následujícího dne. Odpoledne však přijeli první zástupci studentské revoluční rady z Prahy a pak vzaly věci rychlý spád a já na další publikování neměl čas, ani myšlenky, ale od té doby se kromě jiného datuje mé intenzivnější psaní.

Když tak píši tyto řádky, uvědomuji si, že psaní je pro mne oporou v dobách těžkých, ale i těch radostných a proto se snažím do papíru, a je jedno zda-li toho standardního, či elektronického, dostat co nejvíce, a i to je důvod proč píši tento blog.

Když jsem poprvé přišel s myšlenkou vytvořit svět bez odpadu a diskutoval jsem o ní s managementem firem, které odpady živí, do jednoho se mi vysmáli.

Dnes po pár letech již ti samí lidé ví, jakou moc má informace a myšlenka, a mé jméno v jejich kruzích není oblíbené.

S politiky je to stejné. Ne všichni však mají tolik peněz, aby jejich prostřednictvím mohli nepřímo ovlivňovat myšlení milionů dalších, dobře cílenými a definovanými články a informacemi šířenými jejich vlastními medii a to ve všech podobách - vizuální, zvukové, tištěné i elektronické, která často všechny kombinuje.

Je mi líto, ale na žádost o to abych přestal psát, musím odpovědět negativně. Nepřestanu.

Psaní jsem totiž já, a kdybych skončil, ztratil bych kus sebe sama a takovou ztrátu, nechci dopustit a to i přesto, že mi mnozí stále vyčítají gramatické přehmaty, které skutečně nedělám schválně.

Možná, že je to příprava na dobu, kdy svobodná myšlenka vyslovovaná nahlas, bude opět činem protiprávním a ústa která ji vyslovila, budou po právu umlčena. Zatím to tak není a já jen doufám, že myšlenky mého blogu napomohou, aby se tak ani nestalo.

Přeji Vám krásný den a sílu stát si za svými názory.