Když muži pláčí

Přiznám se, že patřím k mužům, kteří si občas uroní slzu. Důvody nemusí být mnohdy devastační, či existencionální, ale třeba jen utržený květ, který dokázal prorazit asfalt chodníku, a někomu se narušení šedi nelíbilo. Ale občas,

se mi stane, že zjihnu i v rámci vlastní práce.

Není to tak, že bych chodil po továrnách a ronil slzy, i když uvnitř zrovna radostí nejásám, když vidím hromady a tuny a tisíce věcí, které se stanou po velice krátkém životním cyklu odpadem a lidé, je bez jakéhokoliv uvažování automaticky umístí na nejbližší místo určené k ukládání odpadu.

Když je koš, či popelnice nablízku, vypínáme alternativní myšlení a po vzoru vtloukaných hesel, vyhodíme do správné popelnice. Barva je důležitá, ne skutečný obsah.

Ale zpátky k mému dojetí.

To totiž nastalo, když jsem dostal odkaz na link schovaný pod obrázkem níže

Ve spodní části článku, jsem totiž opět dostal onen nával do slzných kanálků a nedokázal jej udržet. Psalo se tam totiž o práci, kterou děláme a o tom, jak reálně díky naší práci dokáže společnost snižovat negativní dopady svého podnikání na životní prostředí a jak je na to hrdá.

Je neuvěřitelně povzbuzující vidět, že blázen, za něhož mne mnozí stále ještě považují, či "ten divný logistik", jak mi říkají jiní, dokáže v realitě měnit svět v prostředí nejen zavedených a velkých, ale i rychle rostoucích společností, které svou startup čistou filosofii a myšlenku neopustili ani při evropské expanzí, ani té zámořské a drží se původní myšlenky, stejně jako se o to snažím já a lidé kolem mne.

Je škoda, že je nebylo možné jmenovat všechny, keří k tomu napomohli, ale já si dovolím jedno jméno přidat. Je to Iva Kabátová - pozitivní energie v lidské podobě s kreativitou stovky uměleckých škol a výdrží překonávající i japonské rychlovlaky.

Právě Iva totiž stála a stojí nejen za konceptem, ale i velkou částí vyrobených výrobků a nejenom to. Je to ona, kdo učí další, a to i přes několik zaměstnání které potřebuje k obživě. A je to ona, kdo se nebojí výzev dalších a přímo dychtivě čeká, ve své skromnosti na okamžik, kdy uvidí výrobek, do něhož vložila tolik lásky, v rukách někoho, kdo si ho zamiloval.

Vím, že naše spolupráce nekončí, naopak, je a bude růst, stejně jako počet těch, pro které možnost VYTVOŘIT SVĚT BEZ ODPADU, není snem u zapnuté obrazovky, ale realitou související občas i s mozoly na vlastních rukách.

Jednou z nejlepších věcí výše uvedeného je skutečnost, že se nám prostřednictvím kreativity, systémové spolupráce a vstřícnosti všech, kdo se podílejí, daří prodloužit život jednorázového výrobku v řádek stovek a brzy možné i tisíců procent. 

Na místo jedné cesty z místa A do místa B, totiž tašky dokáží procestovat svět a přinášet radost i na místech na která by se nikdy původní průmyslové potravinářské pytle a obaly nikdy nedostaly.

Článek směřuji ke všem, kdo by rádi něco změnili, jen neví jak. Či těm, co si myslí, že na to aby něco změnili, jsou příliš maličcí. Proto si na závěr dovolím přidat ještě jedno video ukazující, že nikdo není tak malý, aby nedokázal uvést do pohybu věci tisíckrát větší.