Je tak málo času v poháru věčnosti

Nevím jak Vy, ale já. Ne musím začít jinak. Nevím jak já, ale Vy? Zase to nevychází, ale já mám jen 1000 let pro to, abych stvořil nezapomenutelný text, báseň, kterou v posvátné poctě budou předávat generace. Nebudou, nebudou

Proč zabývati se nadčasovostí my smrtelní jsme nesmrtelnými nejenom v našich činech a skutcích, dáno bylo nám více než jen jeden den a my bychom toho chtěli zneužít ku svému prospěchu.

Naše sobecké sklony vedou nás tam kde mohli by jsme dosáhnouti svých cílů, směrem od pravé podstaty a změna udála se jednou a proti proudu vrací se vždy hůře než se plave po proudu.

Lehké je rozsvítit lampu vypínačem na stěně, zkuste si však sami státi se vodičem, a budete překvapení energií, kterou ta malá žárovka požaduje pro trochu toho světla. A trvanlivost bude jistě omezená.

Pohled upřený stranou a oči zamyšlené nad něčím v dáli. Zorničky kočky zaměřují se na cíl, který stává se imaginární kořistí. Tak jen se nahrbit a teď, vše je jen jakýsi přelud, obava z prohry nepustí nás dál. Ten krok je vždy poblematickým, stejně tak je těžké první podání ruky i když zakusil jsem to již tisíckrát, první modlitba k Bohu, a není snad první slovo též kouzlem nedosažitelného.

Netřeba učiti a býti učen reagovat na pokyny, naše mysl dodá nám sama impulsy nutné ke zvládnutí základů a ke koncům základů, a nyní je má mysl již prázdou, pardon lež, plnou myšlenek. 

Nelze již více psát.