Jak hluboko je dno?

Když někdo hovoří o tom, že se odrazil od dna, vždy přemýšlím, jak bylo hluboko. Pro někoho je totiž problém odrazit se ode dna skeničky, zatímco jiný zvládl by to i v Mariánském příkopu, ale dá se hloubka vůbec změřit?

Tiše stojím na okraji propasti a přemýšlím. Ne o hloubce jejího dna, ani o strmosti jejích srázů, ale o lásce. Hledím na motýla bezstarostně vznášející se na svých blankytných křídlech jejím středem, a závidím mravencům v jejichž cestě není stěna. Láska a síla žít, je silou dávat, uměním přijímat, a moudrostí odpouštět. Není nenarozených, je jen spících. Spáti mohou dále, i když odešli, jen pro nový příchod. Někdy dáváme jim dobrou noc nevědouce předem o jejím konci, jindy sami bereme do rukou horkou jehlu ničíce tak dva životy v jednom. A ničení je lékem, či snad jedem. Ranit a být raněn, vraždit a být vražděn a pak jen litovat svého činu. Svět plný je krás, stejně jako špíny. Záleží na nás, my plni jsme viny, stárneme a vyčítáme si podvědomě, že místo nás mohl tu být někdo jiný, někdo kdo přinesl by více, mnohem více tomuto světu než jsme učinili my. Začínáme se červenat a zapomnění snažíme se najít mimo nás samých. Marné je to, ale je to alspoň něco. Cesta do nitra těžší je a plni viny hledáme útočiště na dně, ať již sklenky, propasti či tuby prášků. Věříme že jsme již na konci, a natahujeme ruku, aby sami mohli jsme spustit gilotinu, na vlastní krk. Třesoucí se ruka a důvod často malicherný, přesto zatáhneme, v poslední chvíli vše chceme odvolat, nechceme odejít, nechceme se již neprobudit, je však příliš pozdě a ostří končí na dřevěném špalku, není překážky. Poslední myšlenky nedomyšlené, a ústa chtějící ještě něco říci. Je to pravda? Jen sen, spánek, život neskončil, ale právě začal.