Grilování na pražském hradě

V posledních měsících jsem zaregistroval, že politické špičky naší republiky si oblíbili lidovou zábavu zvanou grilování. Griluje se na vládě, na jednotlivých ministerstvech, na vnitru i mezirezortně a při pohledu zvenčí to

vypadá, jako kdyby se týkala radost všech.

Ovšem to je mýlka, z obecné politické veselice je totiž z nějakého důvodu vyřazen pan prezident a jeho hrad. Po posledním článku na téma grilování, jsem se rozhodl toto změnit a vyrazil jsem grilovat na hrad. Před samotnou cestou, jsem však učinili následující kroky:

1. Napsal jsem pánu hradu, zda-li mu to nevadí a pozval ho na lahodné sousto
2. Napsal jsem i jeho mluvčímu, jestli by si s námi nedal skopové
3. Prohlédl jsem všechny výstražné cedule v místě, zda-li některá grilování nezakazuje
4. Ujistil jsem se pak vlastním nosem, že kouř vadit také nebude.

S ohledem na pozitivní reakce ze všech stran, kde mlčení, znamená souhlas, jsem se zabalil. Za nejvhodnější, s ohledem k mému cíli, jsem vybral Bezodpadový dřevěný gril, jehož součástí je nejen grilovací těleso, ale i dřevěné uhlí ze stejného dřeva a dokonce i přírodní zápalník. Přiznám se, že jsem si dovolil přibalit ještě pár pelet značky OLD INDIAN z olšového dřeva, pro ještě lepší vůni a vyrazil jsem.

Do Prahy jsem se rozhodl jet jedním z pravidelných vlakových spojení, a jak jsem následně zjistil, volba nebyla špatná. V osmi vagónech nás bylo celkem devět, takže jsem si připadal jak sám hradní pán, k němuž se vydávám. Vůbec se nedivím, že politici jezdí tak rádi vlakem a do obnovy železniční infrastruktury věnují takové peníze, jen čekám, že ve vybavení jednotlivých vagonů se objeví  i JACCUZI, pohodlné otomany, či postele na menšího šlofíčka. Internetové připojení přeci jen, místy pokulhává.

Mým nezbytným druhem byla má věrná elektrická jednokolka, s jejíž pomocí jsem se po dojezdu do Prahy, vydal směr Pražský hrad.

Jaká to byla jízda. Nikde nepřekáželi opilí jezdcí na transportérech SEGWAY a lidé mne s úsměvem zdravili, stejně jako zdatní policejní rekové v ulicích. Občas někdo vykřikl i mé jméno a požádal o podpis, či vizitku, ale i na to jsem byl připraven. Na vrchol jsem to nevzal po slavných zámeckých schodech, ale hezky oklikou a kolem Letohrádku královny Anny, všude tam, kde mne vedly chodníky a místy i cyklostezky, zvláštně rozkouskované, pravděpodobně pro větší fyzickou kondici jezdců.

A už jsem na místě a vjíždím na nádvoří a tam, pozorován hradní stráží hledám nejvhodnější místo. To již ale přichází sám hradní pán. Pomalu, ale jistě se přibližuje se svou suitou a vzadu vidím poskakovat i mluvčího, jenž si občas zakopne o vlastní brk a ukápne z kalamáře vytvářeje tak na hradních podlahách a dlažbě nové originální vzory pro další generaci.

Po běžném uvítání a pozdravu GIVE ME FIVE mi hradní pán prozradil, že místo už má. Protože mu schody nedělají dobře, vybral si jedno z míst na rovině, skryté však za zdí Plečnikova sálu a tichým hlasem nabízí, jestli se nechci za oplátku zkusit některý z korunovačních klenotů, že prý má kopie zbylých klíčů, ale nabídku odmítám.

Nepřijel jsem pro zábavu vlastní, ale chtěl jsem ji přinést právě unavenému vládci, který již na daném místě seděl nejen v připraveném trůnu, ale již nasával energii z velké sklínky dobrého moku. Když se dozvěděl o mé abstinenci, jen se pousmál a odklepl popel do přistaveného popelníčku.

"Tak jdeme na to Vladaři" pronesl jsem a podával sirky, přidržujíce dřevěný gril ve vlastních rukách.

"Zápalek netřeba, oheň mám vlastní" odvětil a s gestem kouzelníka objevila se v jeho rukách hořící zápalka. A i když jsem měl chuť požádat o zopakování pohybu, nechal jsem jej podpálit integrovaný podpalovač a ten, jak bylo slíbeno, vzňal se na první pokus a byl mnou opatrně přemístěn do středové komory grilu.

A pak nezbylo než čekat. Žár postupně rovnoměrně uhryzával olšové uhlí a na rozdíl od otevřených grilů si nechával hezky na čas a žár přibýval postupně.

Z baťohu jsem vytáhl naloženou cuketu a rajčátka na grilování, ale hradní pán se opět jen usmál a luskl prsty. Na ten pokyn přistoupil prostovlasý kuchař, jehož tvář jsem bez vulgarit nejdříve nepoznal, a s malým úklonem nadzdvihl stříbrné víko do té doby položené na ještě stříbrnějším tácu. 

Objevil se výběr všech možných naložených mas - od kuřete v dlouhém černém kabátku, přes jehněčí, pstruha i lososa, ale jak jsem se dozvěděl, naloženo bylo i pár vzácnějších tvorů, jejichž maso podporuje mužnost a sílu a vrcholem byl špíz z velrybí kostice s kuřecími pařátky tak, jak je mají rádi v Číně.

I přes malou velikost grilu se díky dlouhé době výhřevnosti nakonec podařilo tepelně upravit všechny chody a na závěr, když se již změnilo tělo grilu ve žhavý polep, sáhl mastnými prsty do kapsy svého domácího oděvu sám vladař a vytáhl

DVĚ BRAMBORY

„Jedna pro tebe, jedna pro mne“

Obě jsem s posvátnou úctou vložil do žhavého popela a pomocí státníkovi hole je zahrnul žhavým popelem.

S pomalu chladnoucím popelem se objevovaly na nebi hvězdy a my jsme mohli po chvíli přehazovat své pečené brambory v rukou a čekali, až vychladnou. 

Pak jsme se rozloučili a slova vladaře mne zahřála u srdce.

"Jestli někomu mám dát klíče od hradu, budeš to ty, chlapče"

Nevím, zda-li to myslel vážně, ale jistě protože lahvi, kterou na nosítkách držel v ruce, vyznával právě nehynoucí lásku.

Cestou zpět má jednokolka ozařovala staré i nové město a lidé s rozžehnutými mobily zachycovali ten zvláštní okamžik. S baťohem prázdným, ale  srdcem plným vřelosti mířil jsem ke konečné stanici se zaparkovaným železným ořem, a když mi na Václavském náměstí nabízeli malé sáčky bílého cukru, musel jsem odmítnout, byl jsem plný.

Co dnes však vím přesně je fakt, že bezodpadový gril, ponese název KRÁLOVSKÝ.