Pozdrav je přežitek a přesvědčuji se o tom každý den. Pozdrav stejně jako slušnost a slušné vychování se totiž stal druhem na vymření dokonce spolu s vykáním. Podíváte-li se kolem sebe, či ještě lépe, půjdete-li po ulici a budete zdravit kolemjdoucí pozdravem Dobrý den, zjistíte, že odpovědi se dočkáte v mnoha méně případech, než zdvihnutého obočí, údivu, či sprosté nadávky.
Možná že jsem ve svých 43 letech již starý. Možná mne čtení knih a psaní stále drží ve světě, který již neexistuje, ale přiznám se, že jej nehodlám kvůli ostatním opouštět.
V práci všem vykám a očekávám stejnou odezvu i z jejich strany. Je to jedno, jedná-li se o pana ředitele, či paní uklízečku, dělníky na tovární lince, či prodavače ve večerce. Ke všem přistupuji shodně, jsou to totiž lidé.
Ačkoli nemají titul, či funkci, dokázali ti "nižší" ve smyslu hierarchie, často mnohem více než ti, co se honosí nejen svým titulem, funkcí a vyhraženým parkovacím místem - ředitel/manager.
Vezměme si prodavače ve večerkách, či asijských obchodech. Tyto založili a vedou lidé, kteří do ČR, ČSFR, či dokonce ČSSR přijeli z ciziny za prací. Bez znalosti jazyka i prostředí. Bez znalosti mentality místních lidí. Jak Čechů bývá zvykem, rychle se ujal název "rákosníci" a dnes jsou oslovování jako "hej-ty", "pepo","anežko", či jsou prostě přehlížení jako nutné zlo, které musíme akceptovat, potřebujeme-li koupit něco levného, či v blízkosti domu, či dokonce v době, kdy již mají všechny ostatní obchody zavřeno.
A to je přesně ono. Majitelé, kteří jsou často nejen prodavači, ale i nákupčími, doplňovači, cenotvůrci, uklízeči, účetními a tak dále, totiž dokázali mnohem více, než ti kteří jsou "jen" jednou z těchto funkcí. Nejenže si dokázali vydělat často v továrně u pásu, na nájem obchodu, ale oni jsou ochotni v něm trávit neskutečně dlouhý čas a obětovat jeho provozu a rozkvětu skutečně vše a to říkám již bez uvozovek.
Většinou si ze své práce nenechávají nic jen pro sebe, ale šetří a investují do svých dětí, následně i do dalších generací, které by se měli mít již lépe. A podíváte-li se na prospěch asijských žáků od základních, přes střední, až po vysoké školy, je často nejen nadprůměrný, ale často nejlepší a to i přesto (a možná právě proto), že rodiče s úkoly pomáhat nemohou, nemají totiž čas.
Proč bych měl urážet takto tvrdě pracující lidi, s nimiž nejsem v žádném příbuzenském poměru, tykáním, které není adekvátní. Proč bych je měl oslovovat jménem, zatímco pana ředitele oslovuji příjmením?
To je špatně. Je to neslušné.
Stejně tak považuji neslušné nezdravit a ještě neslušnější na pozdrav neodpovědět.
Pan Karel Kryl v jedné své písni použil text "vůl kdys jméno obětiny, dnes titul kamaráda"
Mám obavu, že z pouhého titulu se stává samozřejmost a nepovažuji to za správné.
Jmenuji se Michael Rada, a proto považuji za adekvátní oslovení pane Rado, či pane Rada, důvodem však není to, že nosím kravatu v 99% své pracovní doby. Budu-li Vás znát, oslovím Vás stejným způsobem.
Je-li Vám však používání příjmení příliš cizí, co použít křestního jména. V zahraničí např. v USA je to běžné, ovšem za adekvátní považuji jeho použití a souběžné vykání. Ačkoli, to tak není, zaměnili si mnozí anglické YOU (ty) automaticky za oslovení důvěrné, což však neodpovídá pravdě. Angličané, či Američané, totiž to rozlišení udělají ve zbytku věty a kontextu, a proto dokáží s tímto jedním slůvkem oslovovat přátele i nadřízené, či cizí lidi.
Mohu-li se přimluvit, žádám Vás, nenechte slušné chování, ani pozdrav zaniknout, to že na ně zapomněla hlava státu, neznamená, že je to správné
Děkuji Vám.
