Dilema stromu

Jsem strom a to co chodí pode mnou myslí si, že je nevidím a neslyším. Bláhoví. Ač nevnímám jsem. Ač nehybný žiji a jediné co není slyšet jsou má slova, než přijde někdo z nich a z mé kůry stvoří list a na něj nechá mne psát

Snad chtíti měl bych více. Snad chci příliš mnoho. Kdo dal oheň svíčce. Kdo plamenu jeho Ego. Proč býti dál pouhým dřevem, já stanu se zápalkou, budu dávat oheň a nechám zapáliti Řím. Ne chci býti raději polenem v krbu před nímž milovati se budou milenci až do úplného vyčerpání. Ani to není to pravé já chci býti trámem v chrámu a ozdobnou hlavicí pod stropem nad kazatelnou. Ať z mého těla vyřeže řezbář tělo a tvář Madony, neposkvrněné početí. Snad neudělají ze mne kříž nesoucí tělo Kristovo, bolestné lože připomínající nám oběť jednoho z nás. I oheň sežehl těla, dobrovolné louče osvětlili nám minulost, přítomnost i budoucnost v jediném okamžení, zahnán do průjezdu, přesto neztratil na své pravdě a myšlence nic. Snad jen život. Pro tolik dalších. Děkuji.
Neměl bych mluviti za druhé už uhájejí názoru vlastního stojí mne spoustu sil. Nevím jak býti silnějším. Kde jsou doby mého bláznovství, kde je bláznovství dob. Teď myslet chci na zítřek a stále hlavou honí se mi včerejšek, a i ke dnešku dostávám se pouze ztěžka. Chci býti kolébkou nesoucí nový život, ať tělo mé nésti může / rakev smrt / život nový, to je jeho úkol. Pak stanu se hračkou, a nakonec ohněm, ale zažiji tolik, já čekal tak dlouho, kůra má je již silná, nepronikne jí nic, nezraněn pozoruji lidi, okolí, jak se kolem mne v průběhu století plouží, schovávají se v mých větvých, a hledají stín pod mou korunou, jako by jim nestačil jejich vlastní. Milenci vprostřed noci v úplňku, nahá těla stávají se krunýřem jejich lásky, a srdce vyrytá kdysi do kůry dávno se zhojila.