Další část knihy

a další ze slov napsaných tak dávno, že mnozí z dnešních dospělých ještě nevěděli co znamená vidět slunce, či měsíc. Tak dávno, že míze mého těla byla vším, co potřeboval jsem k životu ve vesmíru veletočů a velemloků

Snad už spíš

princezno

jen tušit mohu to

pod tvými okny.

Snažíce se zachytit

tep tvého srdce

stoupám si na špičky

a snažím pod nohy naskládati si

raní rosu.

Kde je pohled,

kde jsou oči,

kde je letmý úsměvna tváři míjející mne

klečícího.

Jen jíti o kousek dál,

jen dotknouti se moci

a pak zemřít snad chtěl bych již

s pocitem naplnění,

s radostí v srdci provázen

tvým slůvkem MILUJI.

Milován tvojí duší

dávám ti své tělo na ochranu

před deštěm

a má náruč staniž se ti zahradou

poklidu a míru.

Krev má nechť je ti živým pramenem

z něhož budeš hasiti svoji žízeň

navždy a napořád,

nevysychá nikdy

sám sobě stínem,

stávám se odrazem úplňku

ve své maličkosti

jsem vesmírem.