Poslouchat počasí...

Dnes to nebude ani o politice, ani o něčem moc zajímavém. Dnes to bude o tom, jak jsem poslouchal vichřici...

Dnes v noci (už podle prvních indicií) zasáhl Prahu a okolí (a zjevně nejen Prahu) jeden z nejsilnějších větrů za poslední roky. Vichřice byla neobvyklá nejen svojí intenzitou, ale i délkou jednotlivých poryvů. Asi takhle se to dočteme v různých zpravodajstvích na stránkách věnovaných meteorologii.

Já to bral trochu jinak. Jako nevidomý pochopitelně dostávám skoro všechny informace svým sluchem. Přiznám se, že poslouchat déšť je fajn a hrozně se mi to líbí. Už míň se mi líbí bouřky a to z jednoho prostého důvodu. Vidící člověk vždy nejprve spatří blesk a tak se jeho mozek připraví na zvuk hromu, u slepce se nic takového neděje, takže je pro něj hrom daleko lekavější záležitostí.

Dnes v noci jsem se několikrát probudil tou vichřicí. Bydlíme ve věži (ano, opravdu bydlíme ve věži) a tentokrát to stálo zato. Naštěstí nám okna opravovali už před měsícem, nedokážu si dost dobře představit, jestli by jedno okno tohle vydrželo. Zvuky náporů větru jsou u nás hodně silné, protože máme z naší věže opravdu krásný výhled a to znamená, že vítr nemá před námi moc překážek. Vždycky, když je silný vítr, my to víme a můžeme si to vychutnat opravdu dobře. Ale tentokrát to znělo nějak jinak, jakoby děsivěji. Hned ráno jsem si vlezl na svoje zdroje informací a zjistil jsem, že se jednalo opravdu o jednu z nejsilnějších vichřic, já bych k tomu dodal, že byla dost nestandardní v tom, že trvala takhle dlouho a v určitých minutách prakticky neexistovaly přestávky mezi jednotlivými poryvy.

Docela dost lidí mi řeklo, že se při vichřici rádo dívá ven z okna. Na tu vlající přírodu a tak. Tohle mi samozřejmě nic neříká, já to beru jen z toho zvukového pohledu. A kdo v noci poslouchal, možná mi dá za pravdu, že to tentokrát znělo opravdu dost děsivě. Dokonce jsem se chtěl zvednout a jít si ten zvuk nahrát, ale zase, kdo by chtěl poslouchat zvuk vichřice, že jo?

Korunu tomu příroda nasadila tím, že když vichřice skončila, začalo pršet. Tedy přesněji začaly padat kroupy. No ještě to tak...

Nikdy jsem takovou vichřici neslyšel. Nebál jsem se v pravém slova smyslu. Spíš mi vadilo, že se ten zvuk nedá nijak ztlumit a že mi zvuky vichřice (včetně zvuků rachtajících věcí venku) prolézaly do snů a z jinak asi idylických snů se tak stávaly noční můry. Dášenka se taky trochu bála, ale když se ke mně stulila do klubíčka, bylo naštěstí u ní hned po strachu.

Zdá se vám dnešní příspěvek nezajímavý? Asi máte pravdu. Ale schválně si někdy zkuste počasí opravdu jenom poslouchat. Dostanete úplně jiný zážitek.