Celý život se učíme, jak nakládat s časem. Rozhodujeme se, co je pro nás důležité a čemu dáme prioritu, protože všechno prostě stihnout nemůžeme.
Umět pracovat s časem je pro náš život velice podstatné, protože se od toho odvíjí jak naše úspěchy, tak i obecně pocity štěstí. Ale ve škole nás to nenaučí, musíme se s tím poprat sami.
Každý z nás má času omezené množství – někteří mají pocit, že ho mají málo a jiní se zase nudí a neví, čím ho vyplnit. (Což ta první skupina, do které se řadím i já, nedokáže pochopit:-)
Děti vnímají plynutí času úplně jinak (v mnohém bychom se od nich mohli učit), nyní se ale zaměřme na to, jak vnímáme čas my dospělí. Cítíme tlaky ze všech stran. MUSÍME si čas dobře rozvrhnout, abychom všechno stihli. MUSÍME stihnout všechnu práci, abychom vydělali peníze. MUSÍME dodržet všechny včasné příchody, abychom nepoškodili naše společenské vztahy. MUSÍME zvládnout naše rodinné povinnosti a závazky.
Jako bych slyšela vaše smutné a unavené povzdechy. Možná cítíte stejně jako já potřebu jít pomalu, docela pomaloučku, ke studánce, stejně jako Malý princ a zkrátka vydechnout. Jenže to často není možné. Nemáme čas.
Honíme se, abychom naplnili své představy, nebo hůř představy druhých o využití našeho času, … a do toho přijde malé dítě: Mami, pojď si hrát.
Odvětíme: Promiň drahoušku, nevím, kde mi hlava stojí. Musím stihnout tolik věcí.
Ale opravdu? Je podstatné zrovna teď zvládnout tyhle a tyhle věci? Nebylo by přece jen možné darovat trochu času dítěti, které brzy vyroste? Čas nelze vrátit. A navíc, je omezený! Jednoho dne se pro nás zastaví – a my nevíme ani kdy! Možná je načase se zamyslet.
Není to jednoduché, tohle rozhodování – čemu dát přednost… jak dobře využít svůj čas. Možná i proto jsme teď dostali tuhle koronavirovou herdu do zad, abychom se vzpamatovali a srovnali si priority.
A tak přeji sobě i Vám, ať se dokážeme správně rozhodovat a využijeme svůj čas dobře až do poslední mrtě, (i když během toho možná nic „tzv. důležitého“ nestihneme).
A teď mě prosím omluvte, jdu si hrát.
