Jak se mi pokazilo auto

Všechno zlé je pro něco dobré. Anebo taky když se zavřou jedny dveře, otevřou se jiné... Všichni to znáte. Je to jedna ze základních lidských zkušeností a moudrostí, které nám pomáhají zvládat přicházející strasti a těžkosti.

Jednoduše řečeno: Přišel jsi o práci? Nevyšly ti plány? Všechno jde od desíti k pěti? Cítíš se pod psa, protože "všechno" jde do háje?

Nemá cenu se v tom příliš babrat, protože právě tahle lapálie může být dobrým důvodem ke změně, ke které by ses jinak ve svým životě nedokopal.

Ono se to hezky říká, ale celkem těžko žije. Můžeme to nazývat zdoláváním překážek - někomu to jde líp, jiný se s tím vypořádává hůř, je to prostě vysoká škola života a nikdo se tomu nevyhne. Ačkoli nám přijde, že zrovna sousedům odvedle se daří vše na co šáhnou. Těm se žije - "žádný problémy, samý úspěchy". Ovšem realita vždy bývá trochu jiná, takže na takové soudy bacha.

Aby to nebyly jen takové filozofické žvásty, svěřím se vám s konkrétním zážitkem. 
Je fakt, že jsme si s naším autem zažili už dost. Má svůj věk a dle toho postupně odcházely všechny důležité životní funkce. Bylo nutné transplantovat brzdy, řemeny, tlumiče, alternátor, karburátor (prostě kdejaký -átor) a dokonce i motor. Jednoho dne si však takhle vyrazíme na pečlivě naplánovaný výlet a během popojíždění v koloně na Rudné ulici najednou ... chrch chrch kuck. Zablikaly úplně všechny výstražné kontrolky co na palubní desce jsou, motor naposledy zachrčel a konec. Už jsme se nerozjeli. Zastavit takhle v levém pruhu uprostřed kolony, to je radost pro každého řidiče. V mysli vám visí myšlenka, že přece auto nutně potřebujete ke své práci, za vámi se ozývá troubení a ze zadní části vašeho auta poměrně neodbytné otázky: "Mamí, kdy už pojedeme?" 
Naštěstí se hned za mnou vynořil šikovný týpek, který po otevření kapoty zhodnotil odborně situaci a vyslovil smrtelnou diagnózu. Poté si nás uvázal na špagát a odtáhl na nejbližší parkoviště. (Následující den jsem mu nechala zahrát v několika rádiích písničku na poděkování. Tak doufám, že jste ji slyšel, pane:-)) 

Tahle situace nebyla příjemná, ale jak se časem ukázalo, přinesla mnoho pozitivního. Za prvé - manžel, který nás musel přijet vyzvednout byl nucen s námi absolvovat i plánovanou cestu a pomohl mimojiné vyřešit i vážný problém, který by se jinak zase odložil na neurčito. Za druhé - uzavřeli jsme díky poruše nové přátelství s automechanikem a jeho přítelkyní (skvělou logopedkou našich dětí). Za třetí - absence auta nás přiměla opět používat emhádéčko, dálkové busy a vlaky, z čehož byly naše děti nadšené. Za čtvrté - absence auta nás přiměla naplánovat více výletů na kolech a dokonce si konečně stáhnout aplikaci na sdílená kola ve městě. Za páté - naše nespolehlivé auto se konečně odebralo na věčná parkoviště a já budu mít nové! (Teda staronové:-)

Takže podtrženo sečteno,můžu potvrdit, je to pravda. Fakticky to platí. Když se jedny dveře zavřou... Teď si to jenom zapamatovat a příště tolik nejančit.