Zatímco pracovníkům záchranných sborů se veřejně tleská, jistá skupina lidí funguje také neustále - a to dokonce bez jakýchkoli ochranných prostředků! Ale všichni jejich práci berou jako samozřejmost...
Možná jste to trefili. Jsou to naše milé paní učitelky z mateřských škol! (Páni učitelé mi prominou - jsou ve značné menšině:-)
Ve třídách nenosí ani roušky - je to logické, neboť ta nejmenší "prťata" kolikrát chovají v náručí, utírají jim slzičky i nos a v tom případě by jim s ohledem na danou fyzickou blízkost byla nějaká rouška stejně k ničemu. Stojí přece také vlastně v první linii.
V mnoha případech jde navíc o starší paní, často také z tzv. "ohrožených skupin". Malé děti většinou samy příznaky koronaviru nepociťují, avšak působí jako přenašeči. O to je situace pro paní učitelky nebezpečnější.
Je jasné, že pro naši ekonomiku bylo otevření školek velmi důležité - aby mohli rodiče do práce. A paní učitelky si nestěžovaly - mají svou práci rády, (tato práce nejde dělat jinak než srdcem), proto fungovaly, jak jen mohly. Nikdo z nás si ale nedovede představit, jaký zápřah to pro ně byl.
Realita byla totiž často taková, že každou chvíli některá z nich musela odejít do karantény a ostatní ji musely zastoupit. Pro malé školky s menším počtem pedagogických pracovníků to bylo jistě velmi vyčerpávající. (Ono mít na krku 26 malých cvrčků a ještě s nimi provádět nějaku cílenou vzdělávací činnost není žádná sranda). Mnoho z nich se navíc s koronavirem potýkalo napřímo a leckterá z učitelek by nám mohla vyprávět o těžkém průběhu své nemoci, což jistě nebylo nic příjemného.
A to jsme ještě nezmínili, že mnohé z učitelek jsou samy maminky malých dětí a potřebovaly s nimi řešit distanční výuku, takže vytíženost v nejvyšší míře...
Co však mě zaráží je skutečnost, že ze strany vlády ani médií jim nebyla věnovaná žádná pozornost. Zatímco se mluvilo o nejrůznějších opatřeních a odměnách pro zdravotníky (jistě zasloužených), na paní učitelky si nikdo ani nevzpomněl. Nemluvím teď zrovna o odměnách finančních (i když i ty by si vzhledem k rizikovosti svého zaměstnání v této době zasloužily), ale určitě by byla namístě alespoň nějaká forma podpory - jako např. balíček vitamínů (hlavně to proklamované Déčko), přednostní možnost testování a v neposlední řadě určitě poděkování! ...Aby zkrátka paní učitelky věděly, že na ně "stát" myslí, že je jen tak nehodil přes palubu, ale cení si jejich práce a podporuje je.
Tyto trpělivé, hodné a pracovité paní mě kolikrát svou kreativitou naprosto fascinují. Co všechno dokážou pro děti vymyslet! Jsem jim velmi vděčná, protože zatímco my rodiče mnohdy bojujeme s časem a nestíháme se dětem příliš věnovat, ony s dětmi zpívají, malují, lepí, vyrábí, cvičí, trénují jazykové dovednosti, vyprávějí jim... (a mnoho, mnoho dalšího)... a tak je pomalu ale soustavně připravují na přechod do školy.
Takže alespoň za mě: dík!
