Ačkoli bychom chtěly mít všechny doma dítě úžasně chytré, nadané, hodné a šikovné, někdy zkrátka dostaneme do vínku dítě hyperaktivní nebo s ADD, dysfatika, dyslektika, dysgrafika, autistu nebo s jinými poruchami.
Chvíli to trvá, než nám to dojde, než si to připustíme. Je přece jasné, že každé dítě je jiné a my dělaly vše, co bylo v našich silách. Dítěti jsme se věnovaly, chodily s ním ven, mluvily s ním, vyprávěly mu, hrály hry, četly mu knížky, zpívaly a dělaly spoustu různých aktivit. A přece je jiné.
Dělá menší krůčky ve vývoji, než ostatní, vyžaduje zvláštní pozornost a péči. Řešíme individuální přístup ve škole, navštěvujeme speciální pedagogické poradny, logopedii čteme odbornou literaturu a články...a čas od času padáme na hubu, protože je to všechno hrozně vyčerpávající.
Nechci tady rozebírat příčiny vzniku potíží nebo možnosti terapie. To vše si můžete dohledat jinde. Chci se jen svěřit se svými pocity.
Bolí to, když se vás cizí děti na hřišti ptají, jestli vaše dítě náhodou není "postižené".
Bolí to, když v časovém presu poněkolikáté svému dítěti vysvětlujete těžké učivo a ono "to nedává".
Bolí to, když lidé nemají trpělivost vyslechnout vaše dítě jen proto, že mu to trvá o něco déle než ostatním.
Bolí to, když vaši známí chtějí s sebou přibrat na výlet pouze ty "hodné" děti z vaší rodiny a nikdy ono "jiné" dítě.
Moc, moc bolí, když vaši příbuzní hledí na vaše dítě přes prsty, automaticky mu přisuzují špatné úmysly, hlídají, co zase "vyvede" a zkrátka ho "moc nemusí". (Vy totiž samozřejmě chcete, aby vaše dítě bylo milováno, přijímáno a oceňováno takové jaké je. Jenže nikdo nevidí jeho kladné vlastnosti, zaměřují se pouze na ty negativní)
Bolí to, když vám ostatní lidé dají najevo, že je vaše dítě špatně vychované. (Ačkoli má nastavené úplně stejná pravidla, jako ostatní vaše děti, které jsou v očích okolí úžasné)
Bolí to, když vám všichni kolem dávají chytré rady: Musíte být na něj přísnější! (Pravidla a režim má pevný) "Musíte se mu věnovat. (Co asi dělám od jeho narození?) Musíte s ním mluvit! (...aha, dodnes jsme doma mlčeli) Musíte s ním číst! (Čteme odmalička každičký večer) Atd.
Ale dost už toho skuhrání. Každé dítě je dar. A právě to vaše (moje) naprosto jedinečný! Právě my jsme obdarovány možností doprovázet tohodle človíčka na začátku jeho cesty, tak tu příležitost uchopme co nejlépe. Právě my máme možnost ho zahrnout láskou a dopřát mu pohodový start do kvalitního života.
Takže mamky, držte se, opatrujte se, seberte síly - nenechte si nakukat nic škarohlídy kolem sebe. Nenechte si sebrat radost. Všecičko má nějaký smysl a už teď jdeme po cestě naděje. Možná to vypadá, že nás současný stav o něco ochuzuje, je to ale přesně naopak - vrchovatě nám přidává - učí nás moudrosti, hloubce, pokoře, samostatnosti, bojovnosti. A to je důvod k vděčnosti.
