Všichni učitelé jen klidně procházeli okolo, zcela bez povšimnutí. Vždy, když některý z pedagogů prošel, tak na mě pokaždé křičeli: „Vidíš, nikoho nezajímáš. I učitelé tě maj plný zuby.“
Vítám vás u další procházky mojí hlavou. Budu ráda pokud si nejprve přečtete předešlé díly příběhu. Díky tomu ho budete moci mnohem lépe pochopit.
Vítejte v mojí hlavě-část první
Vítejte v mojí hlavě-část druhá
Vítejte v mojí hlavě-část třetí
Vítejte v mojí hlavě-část čtvrtá
Přes to všechno jsem byla podezírána, že učitelům podlejzám a že mi všichni nadržují. Možná to bylo i díky tehdy silnému vztahu k mojí třídní učitelce. Neustále si vymýšleli různé záminky, jak to dokázat. Tehdy při jedné z hodin mně jeden ze spolužáků zavolal na mobil. Jelikož mi nikdy nikdo nevolal, neměla jsem vypnuté vyzvánění. Telefon se rozezněl po třídě. Rychle jsem se ho snažila v panice vypnout. Konečně se mi to podařilo. Učitelka mě jen napomenula. Po hodině mě okamžitě obestoupila skupinka oněch dotyčných. Začali mi nadávat. „Co si to sakra dovoluješ, nechat si zaplej mobil? My všichni ostatní by sme dostlali z fleku poznámku a tobě všechno projde. “ křičeli na mě. Jak já tak oni jsme moc dobře věděli, že mě prozvonil právě jeden z nich. Odpor však nepřicházel v úvahu.
Nikdy v životě jsem neměla žádné kamarády. Vlastně jsem ani neměla sebemenší tušení, jak si je najít. Naši mi vždycky po celou dobu říkali, ať se hlavně učím. Mít kamarády a jít s nimi ven bylo u nás doma prostě něco špatného. (Stejně jsem žádné neměla a jim to nejspíš i vyhovovalo.) Jednou jsem si jen tak ze srandy na kartičky překreslovala symboly z náramku, který jsem myslím našla v pouťovém štěstíčku, (srdce, znak míru, jing-jang a jiné). Úplně náhodou jsem začala právě tím srdcem a pod to fixem připsala slovo láska. Celé to byla jen taková bezvýznamná zábava bez hlubšího smyslu. Stejně jako když si někdo z nudy čmárá propiskou do sešitu. Poté jsem kreslení na chvíli přerušila, kartičku položila na stůl a šla se na chvíli věnovat něčemu jinému s tím, že se ke kreslení vrátím později. Než jsem to však stihla udělat, matka objevila právě onen jediný symbol. Z nějakého důvodu jí to přišlo neskutečně vážné. (Pravděpodobně jsem v ten den dostala nějakou špatnou známku a tohle ji jen popudilo.) Ihned mě za to seřvala, vlastně ani nějak nekřičela, jen jsem z její řeči pocítila cosi jako opovržení. „Podívej už zase myslí na nějakou lásku, určitě nějaký kluk. “ Řekla tátovi jako bych snad fetovala. Bylo mi asi 14 a navazování prvních lásek je snad v tomhle věku normální. U mě ale nic normální nebylo. Věci jako láska a přátelství jsem znala jen ze svého okolí. Pokud jsem náhodou někdy ve škole zaslechla cosi o tom, že některý s mých spolužáků se doma se svými rodiči normálně baví nebo se jim dokonce svěřuje, přišlo mi to jako sci-fi.
Když se teď vrátím o malý kousek zpět, tak zhruba v období od šesté do sedmé třídy jsem se snažila balit kluky. Neúspěšně. Ani se nedivím, byla jsem přeci outsider, odporné podivné monstrum, ke kterému se nechce nikdo ani přiblížit, natož se ho dotknout. To úplně nedivnější na tom celém však bylo, že jsem nikdy do žádného z těch kluků nebyla vůbec zamilovaná. Prostě jsem jen dělala to, co ostatní spolužačky. Jen nevyčnívat z davu. Neznala jsem city, a tudíž se chovala dost bezohledně. Kluci pro mě nebyli ani kamarádi, parťáci dokonce vlastně ani předmět nějakého většího zájmu. Šlo mi hlavně o to trumfnout ostatní a nezůstat pozadu. Stejně, jako když si nějaká z holek pořídila kabelku nebo se začala malovat. Stejně in mi tenkrát přišlo mít kluka. Své cílové objekty jsem si vybírala většinou náhodou, podle toho, kdo byl zrovna volný. Ani mi nepřišlo, že bych si mohla příliš vybírat. (Jen tak mimochodem, naši se poznali stejně. Těm ovšem navíc pomohla „starostlivá“ sousedka.)
Zlom však nastal okamžikem, kdy jsem po prázdninách nastoupila do osmé třídy. To ráno si pamatuju docela živě. Stalo se to hned první školní den. Byli jsme tehdy všichni nastoupení na školním dvoře a poslouchali slavnostní zahajovací projev. Prodrala jsem se davem kousek dopředu. A v tom jsem ji zahlédla. Svoji třídní, o které jsem se zmiňovala už dříve. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mi po celé ty prázdniny chyběla. Moje jediná kamarádka. Podívala jsem se znovu a pocítila cosi hodně zvláštního. Tenhle pocit jsem nikdy předtím nezažila. Pomalu mi to začínalo zapadat do sebe jako skládačka. Ne, tohle není jenom obyčejné přátelství, natož sympatie k oblíbené učitelce. Tohle je mnohem víc. „Proboha, vždyť já ji miluju!“ problesklo mi zčistajasna hlavou. Vyděsila jsem se. Bylo mi jasné, že tohle se za žádnou cenu nesmí nikdo dozvědět. To bych pak teprve měla peklo.
Ostatně už teď jsem byla dost divná. Vrstevníkům jsem už dávno nedůvěřovala, měla jsem z nich přímo hrůzu. Právě z toho důvodu jsem se často snažila najít spřízněnou duši mezi staršími lidmi, často učiteli. (Za ty roky jsem se ostatně od lidí svého věku tak vzdálila, že jsme si už neměli prakticky vůbec co říct.) Tohle se ale později ukázalo jako značný problém. Vždy když jsem ale někoho takového nalezla a zdálo se, že si i docela rozumíme, vždy mi po čase řekl: „Měla by sis najít nějakou kamarádku a ne se bavit jenom se mnou.“ Co? Nechápala jsem. Dodnes nechápu. Nejspíš je to začarovaný kruh, já se nedokáži bavit s vrstevníky a ti starší mě zase nechtějí přijmout.
V těch dobách se mi pro tohle pochopitelně ostatní posmívali. Hodně s nich si nejspíš myslelo, že se učitelům snažím jenom podlézat. Tohle bylo ovšem to úplně poslední, co bych kdy chtěla. Tehdy pro mě vzhledem k mému psychickému rozpoložení známky byly až úplně to poslední, co by mě zajímalo. Dokonce, ani kdyby byly prioritou číslo jedna, bych k něčemu takovému za žádnou cenu nesnížila. Odjakživa jsem byla zvyklá bojovat, ač mi většinou nezbývalo příliš mnoho sil. Pokud jsem někdy měla pocit, že jsem jakékoliv ocenění ať už to byla známka nebo diplom při závodech nedostala právem, nikdy jsem se z toho nedokázala radovat.
http://www.facebook.com/alena.blog/
