Byla to stará žena, asi okolo osmdesáti let. Měla delší bílé vlasy, na sobě hnědý dlouhý kabát a na krku cosi, co připomínalo růženec. Připadala mi téměř jako z jiného světa. Chvíli mě sledovala unavenýma očima, ve kterých bylo co
Stalo se to přesně před rokem. Byl to jeden z těch typických mlhavých podzimních dnů a já si šla jako vždycky zaběhnout svých pravidelných pár kiláků. Nasadila jsem si sluchátka, pustila svoji oblíbenou hudbu a vyrazila ven. Minula jsem řadu nově postavených domů v sousedství, proběhla nedaleký park a zamířila si to k lesu. Užívala jsem si jeho klidné prostředí zabořená do svých myšlenek. Když vtom náhle mě něco z mých myšlenek vyrušilo. Ne jedné z odlehlých lesních pěšin jsem náhle zaslechla, jak na mě kdosi volá.
Vypnula jsem hudbu, abych se přesvědčila, že se mi to nezdálo a ohlédla se. Byla to stará žena, asi okolo osmdesáti let. Měla delší bílé vlasy, na sobě hnědý dlouhý kabát a na krku cosi, co připomínalo růženec. Připadala mi téměř jako z jiného světa. Chvíli mě sledovala unavenýma očima, ve kterých bylo cosi podivného až děsivého. „Nevidělas tady někde mého vnuka? Adámek je ještě malý, mám o něj strach“ zeptala se po chvíli tiše. Hlas se jí podivně chvěl. Její vrásčitá tvář byla úplně bledá a já se skoro bála cokoli odpovědět. „N-ne, ni-nikoho jsem tady neviděla,“ podařilo se mi nakonec vykoktat. Stařenka se zatvářila zoufale. Po tváři jí začaly stékat velké slzy. Bylo mi jí líto. „Nebojte, on se určitě najde“, řekla jsem, abych se pokusila zmírnit její nebo možná i svůj strach. Bez úspěchu. „Určitě ho dostali!“ zakřičela žena skoro v afektu. Vrásčitou rukou přitom pomalu šmátrala v kapse svého starého ošuntělého kabátu. Když vtom najednou. Vytáhla nůž! Oči mi rychle sklouzly na lesknoucí se čepel, má mysl se rychle zaktivovala a já pochopila, že je čas na útěk.
Zhruba o půl kiláku dál jsem k mé úlevě potkala starší manželský pár. Byla jsem konečně už trochu blíž civilizaci. Srdce mi stále silně tlouklo vlivem rychlého běhu a strachu. Zeptala jsem se jich, zdali onu ženu náhodou nepotkali. Dívali se dosti nechápavě. Prý si nikoho nevšimli. Utíkala jsem raději domů. Chvíli jsem přemýšlela o zavolání na policii. Nicméně nikdy jsem s nimi neměla moc dobré zkušenosti, tak jsem se na to radši vykašlala.
Asi o týden později jsem navečer brouzdala na internetu. Bezděčně jsem proklikávala náhodné stránky. Po chvíli mě zaujal krátký článek. Zatrnulo mi. Jeho nadpis zněl: „Dvacet let od nejbrutálnější vraždy v okrese.“ Psalo se tam o osmdesátileté ženě trpící pravděpodobně stařeckou demencí, která zavraždila svého vlastního syna a jeho ženu. Byla přesvědčená, že ji chtějí zabít. Po obou manželích zůstal tehdy čtyřletý chlapec. Jmenoval se Adam.
https://www.facebook.com/alena.blog/
