O Srbech a jiných národech

     Říká se, že národní povaha se  nejlépe pozná za války. Já jsem sice naštěstí žádnou válku  nezažil, jen srpen roku 1968,  a to válka nebyla, ale přesto to bylo docela zajímavé srovnání.

     Byli  jsme tehdy  na dovolené  v bulharském  Nesebru. 21. srpen byl
docela obyčejný den, nic se nedělo. Jen od ostatních Čechů na pláži jsme
zaslechli,  že v  noci Praha  vysílala něco  o vpádu  Rudé armády. Jinak
nevěděl  nikdo  nic.  Ten  den  v  Bulharsku  vůbec  nevyšly noviny. Ani
v bulharském rozhlase se neobjevil sebemenší náznak, že by se někde dělo
něco mimořádného.
     Večer jsme se všichni sešli před naším konsulátem. Konsul na silném
rádiu poslouchal Londýn jako za války, zprávy psal na velké archy papíru
a vyvěšoval do oken konsulátu, aby si je lidé mohli přečíst a věděli, co
se doma  děje. Na konsulát  jsme přístup neměli.  Bulharští policisté ho
hlídali  a nikoho  tam nepustili.  Rozháněli nás  od konsulátu  pryč, že
"Češi se nesmějí shromažďovat!"
     Byli jsme  v Bulharsku na vlastní  pěst a bydleli jsme  v soukromí.
Když jsme se večer vrátili na pokoj,  paní bytná se hned do nás pustila:
jestli  máme  dost  peněz,  protože  nám  zvyšuje nájemné na pětinásobek
a jestli ho nemůžeme zaplatit, tak že se musíme okamžitě vystěhovat.
     Naštěstí jsme peníze  měli, ono je v Bulharsku  stejně nebylo za co
utratit. Rozhodli jsme se ale na nic nečekat a z Bulharska odjet, i když
československé hranice  byly uzavřené, takže jsme  se vlastně neměli kam
vrátit. Říkali jsme si, že v  nejhorším počkáme na otevření hranic někde
cestou, že nikde jinde to přece nemůže být tak hrozné jako tady.
     Odjezd   proběhl   způsobem,   který   nás   už   v  Bulharsku  ani
nepřekvapoval: místenky, které jsme měli, byly do vagónu, který ve vlaku
vůbec nebyl. Průvodčí nás  z vlaku vyhodil, že to není jeho  věc a on to
řešit  nebude. Nakonec  jsme přes  jeho odpor  napůl násilím pronikli do
vagónu první třídy, do něhož  naopak žádné místenky nebyly vydány, takže
byl  zcela  prázdný.  Zaplatili  jsme  průvodčímu  rozdíl  v  ceně a ten
spokojeně odešel a nechal nás být.
     Vraceli jsme se přes Jugoslávii  - tedy přes dnešní Srbsko. Přejeli
jsme hranici  - a ocitli  jsme se  v  pohádce, nebo snad  ve snu. Přišel
jugoslávský průvodčí.  Byl milý, usměvavý, přívětivý,  a hlavně: všechno
věděl! Řekl nám, že vlak jede jen do Bělehradu, protože hranice uzavřelo
i Maďarsko (což bulharský průvodčí ani  nikdo jiný v Bulharsku nevěděl),
ale že  Bělehrad už je  plný Čechů  a  že bysme proto  měli vystoupit už
někdy dřív. On sám osobně nám prý doporučuje Svetozarevo.
   Vystoupili  jsme  tedy  ve  Svetozarevu.  Bylo  to takové malé, téměř
vesnické nádražíčko. Vlak odjel a my  zůstali stát s kufry na nástupišti
bezradní, kam máme jít.
   Stáli jsme tam však jen několik minut. Místní lidé už nás tam čekali,
hned se nás  ujali a odvedli nás do místní  školy, kde už ve vyklizených
třídách bylo připraveno ubytování a ve  školní kuchyni už se vařil oběd.
Připadalo mi to neuvěřitelné, vždyť byl  teprve třetí den po invazi! Ale
to jsem byl příliš vycepován domácími poměry. V Jugoslávii - tedy Srbsku
bylo všechno jinak.
   Na ulici nás zastavil snad každý, kdo nás potkal, a ptal se "imate-li
sobu" (ubytování), že bysme se mohli ubytovat u něj. Když zjistil, že už
jsme ubytovaní, tak aspoň zaskočil  do nejbližšího obchodu a koupil všem
zmrzlinu.  Všechny peníze,  co jsme  měli, koruny,  leva, prostě vše bez
omezení jsme  si mohli vyměnit  za dináry. Co  si s těmi  našimi papírky
Jugoslávci potom počali,  mi není jasné dodneška. Stejně  jsme si je ale
vyměňovali  zbytečně.  Nikdo  je  od  nás  nevzal.  Cokoliv  jsme  si  v
kterémkoliv obchodě  vybrali, všechno jsme  dostali zadarmo. Všude  jsme
slyšeli jen "Čechi  - bratija, jedna krv!" Všechny  vyměněné dináry jsme
nakonec dovezli netknuté domů.
   Večer se pro děti promítaly ve škole filmy. České. Kde se v městečku,
které se  dá celé od  jednoko konce ke  druhému přejít za  čtvrt hodiny,
vzaly česky mluvené filmové pohádky, také nedokážu vysvětlit.
   Pak se  hranice otevřely. Kupodivu ale  hranice s Rakouskem, Maďarsko
zůstávalo i nadále neprůjezdné.
   Dostali  jsme se  hned do   prvního vlaku,  který touhle  trasou jel.
Projeli jsme  bez jediné zastávky celým  Rakouskem, bez zastávky projeli
Vídní  a  zastavili  teprve  až  na  jakémsi malém rakouském nádražíčku,
posledním  před  hranicemi.  Nějaká  místní  dobročinná  organizace  tam
uspořádala akci v náš prospěch. Jakési přesně organizované dobročinně se
tvářící  tetičky  nám  tam  nabízely  chleba  a  uzenky, třebaže po těch
několika dnech v Jugoslávii jsme nemohli vypadat nijak vyhladověle.
   Stály kolem  vlaku v šiku  rovném jako podle  pravítka, v matematicky
přesných rozestupech, a hleděly na nás soucitně, ale s jakýmsi odstupem.
Asi jako kdyby  pozorovaly nějaké zvířátko v teráriu  v ZOO, jak dojemně
kouká, jak tam asi trpí, jak hladově  žere, ale dotknout se ho třeba jen
konečkem prstu? Brrr! Fujtajbl!
     Ani  mluvit s  námi o  ničem nechtěly,  jen přesně vykonávaly svoji
práci  milosrdenství.  A  možná  i  hlídaly,  aby  nikdo  vlak neopustil
a nevetřel se mezi ně.
     Dá se samozřejmě diskutovat o  tom, jestli něco jako národní povaha
vůbec existuje.  Přinejmenším ale ve vztahu  k nám se různé  národy dost
odlišují. Rakušáci  nás neměli moc rádi  tehdy, a myslím, že  nás nemají
moc  rádi ani  dnes. V  Bulharsku jsem  pak byl  ještě jednou po dvaceti
letech,  a měl  jsem z  tamních lidí  úplně stejný  pocit jako  tehdy. V
Srbsku jsem  od té doby  nebyl, ale vybavuje  se mi ještě  jeden, starší
zážitek.
     To bylo v roce 1965, když  Češi poprvé od války směli vycestovat za
hranice, ovšem pouze do Jugoslávie, nikam jinam. Jeli jsme tam na skůtru
se stanem,  protože dinárů jsme  měli pouze za  300 Kčs a  ty nám musely
vystačit na celou třítýdenní dovolenou.  Víc nám KSČ na devizový příslib
vyměnit nedovolila. Na nějaký autokemp  jsme proto nemohli ani pomyslit.
Když se setmělo,  zastavili jsme proto u jednoho  kamenolomu a chtěli si
tam postavit  stan. Záhy na nás  přišel hlídač toho kamenolomu,  aby nás
odtud vyhnal. Vypadal  dost nerudně. Jakmile ale zjistil,  že jsme Češi,
rázem z něho byl někdo úplně  jiný: "Čechi - bratija, jedna krv!" zářil.
Přece nebudete spát ve stanu jako nějací tuláci! Vyspíte se u mne!
     Když jsme viděli tu jeho hlídačskou boudu, bylo nám jasné, že se do
ní  všichni nevejdeme.  Ani to  ale hlídače  neodradilo od  jeho nadšené
pohostinnosti: "Nevadí, vy budete spát tady pod střechou, a já se vyspím
venku pod stromem!"
     Nedovedu vysvětlit, proč zrovna Srbové  nás mají tak rádi. Jedině v
Srbsku  jsem totiž  poznal, co  to je  mezinárodní přátelství.  Proto se
nedivím, že  se pan prezident  Klaus stydí za  to, že naše  vláda uznala
nezávislost Kosova. Já se za to stydím  také. Když nám bylo těžko (ale i
kdykoliv jindy!),  Srbové pro nás  udělali první poslední.  Teď je těžko
jim. Co jsme udělali my pro ně?