Legální nahrávky a programy versus pirátské kopie

     Krást se nemá.  Když člověk chce něco mít, má  za to zaplatit. Když poctivý člověk chce mít nějakou MP3 hudbu nebo počítačový program, koupí si ho. Co dostane za svoje peníze?

     První, co  takový (často za velké  peníze) zakoupený program udělá,
je,  že   začne  požadovat  (bezchybné!)   zadání  nějakých  nesmyslných
a nezapamatovatelných  skupin  písmen  a  číslic  opisovaných  z  (někdy
nečitelného) papírku přiloženého k programu.  To ale není vše. Pak začne
požadovat ještě registraci. Ponechme stranou, že žádné firmě není nic po
tom, jak se jmenuji, kde bydlím,  kde pracuji, jaký mám e-mail, jaké mám
telefonní číslo, jaké mám rodné  číslo, jaké mám číslo bankovního konta,
jaké mám vzdělání apod. To všechno musím zadat a to všechno se odešle po
internetu kdovíkam za kdovíjakým účelem,  jinak se můj legálně zakoupený
program se mnou  vůbec nebude bavit. Pokud internet  nemám (možná to zní
neuvěřitelně, ale pořád ještě takoví  lidé existují!), pak musím všechny
tyhle údaje ohlásit  po telefonu někam do neznáma,  pochopitelně v cizím
jazyce  a  pochopitelně  za  příšerně  předražené  mezinárodní  hovorné,
a dostanu    za    to    další    dlouhatánskou    skupinu   nesmyslných
a nezapamatovatelných skupin písmen a  číslic, pochopitelně opět v cizím
jazyce, a tyto nesmysly musím zase zadat do svého (legálně zaplaceného!)
programu.  A pak  se musím  modlit, aby  to stačilo,  a aby můj (legálně
zakoupený!) program už nic víc nechtěl a konečně začal fungovat.
     To ale  zdaleka není vše.  Je už asi  všeobecně známo, že  Windowsy
nevynikají  stabilitou,  jejich  rychlost  časem  klesá,  až zdegenerují
nadobro a  musí se tedy  čas od času  přeinstalovat, aby se  s nimi dalo
vůbec nějak rozumně pracovat. Což  ovšem znamená přeinstalovat i všechny
ostatní programy, které člověk předtím v počítači měl.
     Ale ouha!  Při prvním spuštění přeinstalovaného  programu se ukáže,
že ty šílené shluky písmen a číslic se nejen musí zadat znova, ale že ty
původní  už neplatí  a je  potřeba zadat  jiné. Jaké?  Je potřeba  znovu
poslat e-mail  do oné zahraniční  firmy (anebo tam  znova zavolat v  tom
cizím jazyce a za ten nekřesťanský mezinárodní tarif) a zjistit si, jaké
příšernosti platí teď.
     Jenže  se   také  může  stát,   že  ta  zahraniční   firma  mezitím
zkrachovala,  už   neexistuje  a  tím  pádem   se  žádné  nové  příšerné
registrační číslo  nedozvím a svůj (legálně  zakoupený!) program si mohu
strčit za  klobouk - a  spolu s  ním  i všechny svoje  práce, které jsem
pomocí  toho  programu  vytvořil  a  které  se  v jiném programu otevřít
nedají.
     Také se mi stalo, že sice  platily ty původní hrůzy, ale program po
internetu zjistil, že  toto registrační číslo už bylo  (kdysi dávno mnou
samým!)  zaregistrováno, jeho  druhou registraci  tedy odmítl, prohlásil
mne za piráta  a zablokoval se, takže už se  dál používat nedal. Opět si
ho tedy mohu strčit za klobouk.
     Žádnou  z  těchto  radostí  nezažije  ten,  kdo si pořídí pirátskou
kopii. Ponechme stranou, že pirátské  kopie se dají stáhnout z internetu
zadarmo. Především ale taková pirátská kopie od člověka nic nechce a jen
od samého začátku  funguje tak, jak má. A funguje  tak bez problémů i po
přeinstalaci.
     Proč nemohou  takto pěkně a  pohodlně fungovat i  legálně zakoupené
programy?
     Jsem  také programátor,  takže tenhle  problém vidím  i z  té druhé
strany. Kdysi jsem zplodil jednu počítačovou hru. Prodal jsem jí ale jen
jeden  jediný  kousek.  Dál  už  se  ta  hra  množila samoplozením, tedy
pirátským  kopírováním.  Nechtěl  jsem  totiž  obtěžovat  zákazníky těmi
registračními  zhovadilostmi, a  tak  jsem  do ní  žádnou protipirátskou
ochranu nezabudoval.
     Je ovšem  otázka, kolik kousků  bych prodal, kdybych  tam zabudoval
třeba i  tu nejstrašnější příšernost, jakou  bych dokázal vymyslet. Snad
všechny   firmy  na   světě  se   snaží  vymyslet   co  nejrafinovanější
hovadinu,  ale vždycky  se nejdéle  za týden  objeví na internetu nějaký
"KeyGen", který všechny ty potřebné registrační nesmysly vygeneruje sám,
zadarmo a ve zlomku vteřiny. Navíc je člověk ani nemusí složitě opisovat
na  klávesnici, ale  jednoduše je  okopíruje myší.  Na takové pohodlí se
ještě žádný legální program nezmohl.
     (Mimochodem: Jen  díky pirátům a jejich "KeyGen"ům jsem si  nemusel
všechnu svoji dosavadní práci strčit za klobouk. Pomocí nich šly všechny
moje legálně  zakoupené programy po  přeinstalaci oživit docela  snadno.
Bez pirátů a jejich "KeyGen"ů bych se svými legálně zakoupenými programy
byl - víte, kde.)
     Ono  to vypadá  neškodně. Rohlík  v pekařství  by člověk  neukradl,
protože ví,  že by ten  rohlík v pekařství  ubyl, pekaři by  pak chyběl,
neprodal by  ho, musel by  místo něj upéct  nový a to  by ho něco stálo.
Okopírováním programu (nebo MP3 skladby) ale nikde nic neubude. Programy
či MP3 soubory jsou prostě trochu jiné zboží než rohlíky.
     Lidstvo  už jednou  na tento   problém narazilo.  V 19.  století se
vyrojila  spousta  vynálezců  všeho  možného.  Takový  vynález  má hodně
společného s  počítačovým souborem: stojí  spoustu času a  peněz (Edison
říkal, že vynález je 1% nápadu a 99% práce!) a přitom se dá okopírovat a
nic  z  něj  tím  neubude.  Tehdy,  v  19.  století, lidé tenhle problém
vyřešili  zavedením  patentů.  Patentováním  se  z  vynálezu stane zboží
stejné  jako rohlík  v pekařství.  Patent se  prodává úplně stejně, není
možné jej okopírovat tak, že z něj neubude.
     Jistěže se  patenty pirátsky kopírovaly a  kopírují dodnes. Vždycky
se ale na  to přišlo, takže soudy měly snadnou  práci. Patent či vynález
se hodí jen k  tomu, aby se podle něj vyrábělo. Těm  výrobkům se pak ale
musí dělat  reklama, aby se prodaly,  takže dříve nebo později  se na to
okopírování  patentu nevyhnutelně  musí přijít.  S programem  či hodební
skladbou staženou  z internetu je  to jinak. Tomu  nikdo reklamu nedělá,
takže se na to nemusí přijít nikdy. Navíc i kdyby se na to přišlo, tohle
kopírování (pro vlastní potřebu) je podle našich zákonů zcela legální.
     Jakým způsobem  si tedy má autor  přijít na svoje peníze,  když ani
(náš) autorský zákon  ho nijak nechrání? - Tedy  pokud nechce svoje dílo
zpotvořit   nějakými   šílenými    (a   nefungujícími)   protipirátskými
vymyšlenostmi?
     Toť problém. Tady zatím lidstvo nevymyslelo nic.
     Kupodivu.  Něco podobného  pro inspiraci  by se  totiž našlo.  Když
jedete autem po  silnici, nemusíte za to nic platit  (já vím, s výjimkou
dálnice!), protože z  té silnice nic neubude tím,  když po ní přejedete.
Přesto ale stavba a údržba silnic stojí obrovské peníze. Je to tedy dost
podobná situace jako s programy či hudbou na internetu.
     U těch silnic se řešení našlo: Silnice se platí z daní, které platí
všichni.  U těch  pirátských kopií  naši zákonodárci  vymyseli zatím jen
spotřební daň ze všech nenahraných CD a DVD.
     Větší nesmysl vymyslet nemohli. Jednak  tím tvrdí, že vypalovačky a
nenahraná CD a DVD kupují pouze piráti a vypalují do nich pouze pirátské
kopie  (možná je  to k  neuvěření, ale  někdo si  do nich vypaluje třeba
taky  svoje fotky  z dovolené!),  ale především  se nijak  neřeší, který
autor  a kolik  by měl  z této  "pirátské" daně  dostat. Žádným způsobem
totiž nelze u kupujícího v obchodě  zjistit, jaké pirátské kopie do těch
CD či DVD vypálí. Asi proto  také žádný autor programů ani hudby neuvidí
z této  daně  ani  korunu.  Kam  ty  peníze  jdou,  to ví jen naše vláda
a piráti.
     Přitom  každý  ví,  že  pirátské  kopie  se  dnes šíří především po
internetu. Na každém internetovém serveru  se dá docela snadno spočítat,
kolikrát  byl který  soubor stažen.  Stačilo by  tedy takovou "pirátskou
daň" uvalit nikoliv  na CD a DVD, ale na  připojení k internetu, a výnos
z takové daně rozpočítávat podle  počtu stažení jednotlivých souborů. Je
to  sice  nápad  jen  o  málo  méně  nesmyslný  než to, co zplodili naši
zákonodárci, ale  přece jenom je  aspoň o trošku  lepší. Než mi  začnete
spílat, zkuste napřed vymyslet něco lepšího. Kritizovat totiž umí každý,
ale něco vymyslet přímo vlastní hlavou - to už je horší.
     Ještě jednu námitku jako kdybych  slyšel: Na ochranu autorských děl
proti pirátům  máme přece mezinárodní smlouvy,  které nemůžeme porušovat
jak se nám zlíbí! Musíme dělat jen to, co nám tyto smlouvy přikazují!
     Nemám nic  proti tomu. Dobrým  nápadům se ale  meze nekladou. Pokud
někdo  u  nás  vymyslí  něco  lepšího,  než  co  nám mezinárodní smlouvy
přikazují, nebude jistě problém dohodnout se zahraničními partnery změnu
těch smluv. Politici a právníci přece běžně nedělají nic jiného.
     Takže všichni,  kdo nemáte rádi  složité registrace ani  CD či DVD,
které právě ve vašem přehrávači nefungují, zkuste vymyslet něco lepšího!
Abychom se nedostali  do situace, kdy legální produkty  si budou kupovat
pouze masochisté vyžívající se v datlování nejnemožnějších registračních
kódů či  aktivačních hesel, zatímco  všichni normální lidé  budou shánět
pouze  pirátské kopie:  nikoliv proto,  aby ušetřili  nějaké peníze, ale
proto,  aby  dostali  kvalitu  a  spolehlivost:  programy, které opravdu
fungují a dá se s nimi pracovat, či CD/DVD, které opravdu spolehlivě lze
přehrát.