Zážitky s vánočním kaprem

Na Vánoce jsem se jako dítě těšila hlavně kvůli dárkům a také nevšedním zážitkům. Dodnes si pamatuji tatínkovi boje s kaprem v koupelně a maminčiny připomínky, že tu koupelnu nemusela uklízet, když se celá zase zašpiní. Kapr si tehdy klouzal a vždycky vítězil, nakonec umořen dlouhým bojem přece jen podlehl. Na talíři se pak objevil už naporcovaný a smažený.

Když jsme s bratrem dospívali, už jsme předem věděli, co bude následovat, tak jsme se schovávali  v chodbě, kde jsme sledovali boj otce s kaprem. Užívali jsme si celý průběh operace usmrcování a porcování, které bylo provázeno nesčetnými nadávkami. Neměl to táta jednoduché, ale to chápu až dnes.  Nikdy jsem kapra na Vánoce nekupovala a také ho neporcovala, tak se mi to nějak v životě sešlo. U nás se dlouho smažily klasické řízky nebo jsem později večeřela na Štědrý den u svých dospělých dětí, kteří už měli uvařeno. To je nakonec nejlepší varianta, přijít k prostřenému stolu a už jenom vychutnávat předložený pokrm. Jenže všechno se má střídat a zažít, tak vítám ve svém životě neustálé změny.

„Zlatou sobotu“ jsem si užívala s tříletou vnučkou a jako zpestření programů jsem zvolila nákup kapra.  Procházkou jsme vyšly na nedaleké místo prodeje, kde jsme chvíli čekaly, než čerstvé kapříky dovezou přímo z rybníkářství. Sledovaly jsme vykládání z auta, vážení a následné přemísťování do kádí. Vnučka jásala a koukala na mrskající se kapry, občas kolem nás proletělo pár kapek vody, prostě úžasná předvánoční atmosféra. Vybrala jsem si malého kapra, kterého jsem si nechala zabít a vykuchat. Pěkný šupináč skončil mé tašce a vnučka kus cesty nechtěla kapra pustit, statečně nesla dvoukiláčce sama.

Tak kapra mám, teď jenom jak s ním naložit. Z hlavy udělám polévku a nejlépe hned s ní do hrnce s vodou. Zbytek vyndávám na stůl a nestačím se divit, jen ho uchopím do ruky, začne skákat a poté skončí na zemi. Lekla jsem se a vyjekla, vnučka má z toho velkou radost a začíná pištět také. „Babi, rybička skáče, hurá“, takto se baví, ale mě moc do smíchu není. Takto ho přece nenaporcuji. Tak volám tatínkovi, ten mi přece poradí jak na to. Navíc sleduje pravidelně všechny pořady o vaření a tak má přehled o všech nových trendech porcování a zpracování.

Teď mi zbývá jenom odstranit šupiny, kapra chytám do utěrky a jdu proti směru. Moc mi to nejde, naštěstí už neskáče a tolik neklouže, chce to jenom zabrat. Říkám si „těch šupin je sakra nějak hodně“ a v tom si uvědomuji, že šupiny znamenají peníze a už hned veseleji jedu. Šupiny lítají všude kolem mě, některá mi končí i ve vlasech. Dílo se zdařilo a všechno mám opracováno a naporcovaný kapr putuje do mražáku.

Hned mě napadá několik doporučení na příští Vánoce,  buď si nechám kapra přímo naporcovat  nebo prostě bude opět zdravý řízek. Záměr byl splněn a to je hlavní, vnučka se bavila a má nezapomenutelné zážitky, o které se může podělit s mámou a tátou. A tak to má být, žít tak, aby bylo na co vzpomínat.

Na skákajícího kapra prostě dlouho nezapomeneme obě dvě. Za chvíli půjdu dokoupit ještě pár dárků, tak třeba bude zase o čem psát.