Zatím co ty spíš, broučku…

Má drahá Stellinko, píšu tyto řádky a zároveň myslím na starou píseň Mirka Černého o malé princezně. I já se cítím jako královna, když jsi se mnou. Mám ráda naše dny, dny Tě hlídám Stellinko, dny kdy rodiče svolí nebo naopak jsou rádi, že zvládnou své pracovní povinnosti a mám Tě jenom pro sebe. Pro mě každý takový den je zastavení se a vnímání maličkostí a drobností, které my dospělí už nevnímáme z výšky svého pohledu.

My dospělí jsme vyrostli a vnímáme svět z jiného úhlu, máme své programy v hlavě a snažíme se je předat i vám vnoučatům. Ty jsi zatím jako nepopsaný list a teprve začínáš objevovat svět, každý lístek trávy, pampelišky a kvítečka je pro Tebe nový objekt ke zkoumání. Tvé otázky jsou často složité i pro mě, hledám odpovědi na jednoduchou věc. Kouzlo nového a nepoznaného je neopakovatelné, stejně jako pro nás cesta do nové země, kde je jiná příroda a nové vůně dálek.

Každý pokrok a nové slovo je pro mě úžasné uvědomění si prostých věcí a potřeb, které už ani nevnímám.  Třeba takový kartáček na zuby, obě či čistíme chrup a vidím, jak se snažíš mě napodobovat, ještě pár pokusů a vyplivneš vodu a to  stejně obratně jako já, jenže máš ještě před sebou dlouhou cestu.

Vnímala jsem tyto pokroky i u svých dětí, nebo je to pro mě s odstupem času takový rozdíl? Vnoučata jsou odměna, radost a učení se jednoduchým principům potřebných k životu. Naše mozkové závity jsou za ta léta už několikrát přeprogramovaná a zatížená modely let minulých. Těžko se hledá nová cesta, o naše rady naše děti nestojí, potřebují si zažít své pády, aby mohli dozrát. Celý život hledám a potkáváme blízké lidi, nebo duše, které nám přináší poznání, získáváme zkušenosti a vyvíjíme se v osobnosti.

Broučku, Ty máš ještě všechno před sebou a mým úkolem je Tě naučit sama přemýšlet a hledat odpovědi v sobě, nepředávat Ti své zaběhnuté programy. Jsi stále veselá a přirozená, máš radost z každé chvilky. Postupně Tě školka a škola začne pasovat do svých modelů, které brzdí rozvoj osobnosti.

Vyrůstala jsem v době socialismu a moji upovídanou pusu pro jistotu zalepovali ve školce páskou. Taková byla tehdy doba. Možná mi to zůstalo do dospělosti a mám potřebu dnes pomyslná ústa otevřít a říkat, to co mi tehdy neumožnili.

Teď si užívám tu chvíli, kdy klidně spíš a já mohu psát tyto řádky a přes zavřené dveře cítím její pravidelný dech, dech pokračování našeho bytí. Jsem babička a jsem šťastná.

Hledala jsem ve svém životě místa, kde budu spokojená a vítala společnost lidí, kteří mě učiní šťastnou.  Potřebovala jsem projít tu cestu, abych viděla to důležité, a to jsi Ty a Tvůj hlásek a smích.

Jsi malá princezna a těším se na další chvíle a dny Tvého vyrůstání.  Spi sladce.