Logika ovládaná levou hemisférou pracuje věcně a jednoduše, něco mi nejde a tak to zpracuji, vysvětlím si to a jdu dále. Je to jednoduché a jasné, takto jsem řešila všechny události po celý svůj život, někdy mě zaskočily mé emoce, s kterými jsem si nevěděla rady, těm jsem našla prostor, kde byly pro mě bezpečné a neubližovaly mě, tajnou místnost hluboko ve mně. Však až je budu potřebovat, vím kam zajít. Kolo osudu se točilo a nic netrvá věčně, i když to můžete sebe víc chtít a použit po tom.
V tom je právě ten zakopaný pes, že logika, rozum nám velí a vedou bezpečně jako autopilot životem, jenže často jsou to právě pocity, které chtějí rozhodnout a ví, co pro nás je nejlepší, jenže se řídíme rozumem a ten nás nevede ke štěstí, jenom k praktičnosti jednání, z kterého nemáme ten slastný prožitek vnitřní harmonie a uspokojení. Hledáme proto uspokojování v náhražkách, o kterých si myslíme, že to je to pravé, co nás přivede ke štěstí. Honba za úspěchem a uznáním okolí jsou naše mety nejvyšší, pro ně ráno vstáváme a s nimi uléháme. Jenže co když nejde vše podle plánu a někam se vloudí chybička, pak nastává velké zklamání a selhání. Naše duše se obleče do černého hávu a truchlí, houpačka života se ukazuje v sytých barvách. Každodenní kolotoč lidského plahočení za překonáním vlastního já. Mám strach ze svých emocí. Bojím se na to jenom pomyslet nebo to říci nahlas. To mě přece oslabuje před sebou i před ostatními, kteří mě budou hodnotit. Je jednoduché utéct a schovávat se před vlastními pocity, jenom do té chvíle, dokud nás nedohoní. Každý má z něčeho strach a ten největší je z toho, co se o sobě dozvím, co se dozví o mě ten druhý, kterému se mám svěřit, vždyť o mě bude vědět všechno. Odkryju se celý, budu jako nahý bez svých tajemství, bez bolestí a selhání, která v sobě nosím. Mám strach, zbavit se toho břímě, batohu na zádech, který každý den vláčím a jsem na něj zvyklý. Kolik energie vynakládám na zvládnutí svého rance, kolik myšlenek mě zabere jenom pomyšlení na to, co mě čeká a co možná nezvládnu. Je to nové a z nového mám strach, ten mi nedovolí jít dopředu naproti své budoucnosti. Sama jsem si na sobě ověřila pravdu každé věty, protože jsem prožívala všechny momenty rozkolů v sobě. Hledání úlevy a pomoci od druhých nebo sdílení bylo pro mě na chvíli ulevující. Tak neustále opakujeme své programy, nerozumím tomu, tak to logicky zdůvodním, roky jdu stejnou cestou, emoce potlačuji, jsou přece tak zraňující. Až jednoho krásného dne mé pocity chtějí ven, už mají dost toho schovávání v temném sklípku, na čerstvý vzduch pěkně se ohřát na sluníčku a pokochat se mezi lidmi. Co na tom, že můj vztek a pláč rozhodí mě, překvapí celé okolí, křičím a nemůžu dál, tak co na mě koukáte jako na zjevení. Nikdy se vám to nestalo? Tak si lžete do vlastní kapsy, jenže jak z toho ven. Jak najít tu cestu, kudy se vydat, když jsou emoce tak zraňující a má minulost jde se mnou a neustále mi připomíná mé chyby a prohřešky. Už jenom myšlenka na moje selhání nebo strach z něj je tíživá. Odkládání řešení nepomůže, stejně jako se hromadí špinavé prádlo v koši, hromadí se nerovnováha a přepětí, které jednou prostě spustí lavinu. Taková pohroma může přinést v lepším případě nemoc, v tom druhém dušení ránu, která se hojí hůře. Všechno nějak šlape, tak proč se zastavovat a zdržovat, nemám čas se zabývat sám sebou, je to pro mě velká ztráta času. Potřebuji přece budovat svůj byznys, makat, vydělávat si na živobytí nebo na luxusní dovolené, to je můj život a já rozhoduji o sobě. Nemám čas na sebe, mám se vlastně já sám rád? Co dělám vlastně pro sebe? Starám se o své zdraví, tělo chodím do fitka, kadeřnici, na nehty, k zubaři, na plastiku, ale zastavit se a jít do sebe, toho se bojím. Bojím se, protože se neznám a poznání mi může přinést něco nového, a už je to tu zas strach z neznáma a toho kdo jsem. Kolik mě to stojí energie, kterou bych mohl vkládat jinam. Můj vnitřní boj mě stále stojí spoustu energie, která mi chybí jinde. Bojuji se sebou a s celým světem, jenže to nikdo nevidí, proto se bojím, že to někdo zjistí, že nejsem tak dobrý za koho mě ostatní považují. Bojím se právě toho, že to řeknu nahlas a tím zklamu, nejvíc sám sebe. Bojím se strhnout závoj, pod kterým líhám a raději volím cestu za poznáním do dalekých krajů, kde zkoumám domorodce a jejich zvyky. Znám přitom sebe? Vím, odkud pocházím a kam směřuji, co mi dělá dobře a co mám rád, dokážu si vychutnat tento moment, který právě tuto chvíli je? Nemám obavu, že mi právě teď něco jiného utíká? Třeba nějaká příležitost k výdělku. V pátek jsem se setkala s Dášou, kterou se ráda bavím o životě. „Vymysli něco nového, co tu ještě není. Ať se tvořivost propojí s logikou v podnikání a přitom motivuje lidi“, říká mi Dáša. Rozebíráme fungování pravé a levé části mozku a vlivu na pracovní proces a motivy k výsledkům. Pokud jedna část mozku zakrňuje a nerozvíjí se, škodí i té akční. Nedobíjí se baterky a nenaplňuje pozitivní silou naší energii a šťastný život. Štěstí je v páru a jenom spojení dvou přináší ten úžasný náboj. Z kterého vznikají i skvělé výtvory, vznikáme také my potomci našich předků. Vloni jsem si srovnávala svůj celoživotní blok jako předělaného leváka. Jsem stále levák, jenom psaní mi i po pokusu vrátit se zpět k levé ruce přece jenom sedí lépe pravou. Mám výhodu, že můžu psát oběma. Během tohoto procesu jsem neviděla do své hlavy, co se dělo vevnitř, jenom jsem nechala působit všechny impulsy, které mi posílala moje intuice. Objevila jsem v sobě tvořivost větší než kdykoliv předtím v mém životě. Získala jsem více trpělivosti nad drobnými úkony a radost z tvoření, to je nový rozměr vnímání. Velká a mocná logika toto nikdy umět nebude, radost z výsledku je krátká a rychle vyprchá, kdežto kreativita přináší uspokojení a dobíjí na dlouhou dobu. Proč tolik lidí vyhořelo při svém úsilí překonat sám sebe a jít za svým cílem, podnikat, pracovat a dělat kariéru? Dáša mě inspirovala k zamyšlení, že možná opravdu jsou majitelé firem, které bude zajímat spokojenost a rovnováha svých zaměstnanců, kteří také pro ně něco udělají navíc, aby mohli pro ně plnit nárůsty a zisky. Vnímají cílu lidského potenciálu a hodnotu jednoho člověka, který sdílí jeho filozofii a žije přitom jejich společné vize. Sobotní ráno se přehouplo mým psaním do dopoledne, prvotní slovo strach vyslané k vám zůstává otevření a je jenom na vašem rozhodnutí, jak proběhne tato sobata, nebo zda ta příští bude nová.
