Udělám nebo neudělám aneb strach ze zkoušky, maturity

Strach z neúspěchu se v tomto ročním období opakuje už generace, stejný scénář opakující se roky po sobě. Stejné zprávy opakující se každý rok, smutné zprávy o tom, že někdo neudělal maturitu a ukončil svůj život. Musí se toto opakovat? Musí každoročně přicházet některá rodina o své dítě?

Nedokážu si ani představit pocity rodičů a co v tuto chvíli zažívají. Skončil jeden život, mladý život. Musel či nemusel? Je strach z neúspěchu, tak silný, že vede k zásadnímu kroku mladého člověka a skončí se vším? Mnohý hledá vinu, mohou za to rodiče, že měli přehnané nároky nebo si nedokázal představit selhání student, který volil raději tyto kroky?

V tento moment mě napadá, že to bylo zbytečné a chtěla bych mít tu moc, tyto události změnit. Nemám na to právo a je to věcí rozhodnutí každého z nás. Každý máme právo na své kroky a svá rozhodnutí, matka nebo dítě, rodič nebo potomek, každý.

Pak už mi přijde důležité dávat lidem vědět, že to může být i jinak, že jsou cesty a způsoby, které je mohou vést jinými cestami a tyto pro nás odstrašující příklady se nemusí dít. Pokud budu mít sílu a budu vědět, jak volit ta správná slova, budu psát. Možná je to mé poslání a budu budit ze spánku ty, kteří nevidí světlo ve své osaměné temnotě. Nikdo z nás není sám a vždy je tu pro nás blízko nápomocná bytost, co přinese úlevu a radost.

Jako malá školačka jsem si prožívala své vnitřní peklo, jsem levák a přitom mi všichni okolo říkají, že mám psát pravou rukou. Neumím do pravé uchopit ani lžíci, kterou se mám najíst, což potom pero. Má pravá ruka není zvyklá na úkony, které po mě vyžadují. Nejsem sama, která prožívala tyto události. Jenže ve mně to vyvolalo tolik negativních emocí, které jsem si nesla, že ovlivnily celý můj život.

Nezvládnu to, ostatní jsou lepší, nevěřím si, nebo raději to neřeknu, ostatní by se mi smáli, a také musím to zvládnout, já jim ukážu, že na to mám, také si nevěřím. Výsledky byly stejně katastrofické, písmo u mě byl hrubopis a čtení koktání, prostě strach, že to přečtu špatně. Výborný základ pro roky školy a studium. Také mě to nikdy nebavilo a hledala jsem si jiné aktivity, kde bych se mohla uplatnit.

Každý si prožil své dětství po svém a v každém z nás zanechal méně nebo více zážitků, pokud se některé zážitky spojily s negativními emocemi, je zaděláno na budoucí problém. Tady vznikají naše budoucí trable, tady se zakládají celoživotní programy a bloky. Prapůvod strachu ze zklamání, z neúspěchu a proher.

Se strachem se dá bojovat, naučit se s ním žít nebo ho ovládat, každý volí prostředky jemu blízké, tedy pokud je zná. Většinou necháváme strach ovládat celý svůj život, zbytečně. Mám zkušenosti a píšu to z pohledu terapeuta metody RUŠ, všeho co nechceme, toho  se můžeme zbavit, jako při velkém jarním úklidu, stačí nachystat velký odpadkový koš a všechno naházet tam. Čistá duše se pak zaraduje a může žít svůj plný a šťastný život.

Za strachem je totiž schován prapůvod našeho selhávání, jako u ledovce, který je vidět jenom kousek nad hladinu, ostatní se skrývá. Při práci s klientem nacházíme kořen toho zla, pravé příčiny všech obav, zpracujeme a tím odstraníme hlavní příčinu strachu, pak už není důvod k opakování. Čeho se jednou zbavím, už nežiju dál. Jako u počítače, odstraníme starý program a vzniká prostor pro nové objekty.

Jsme lidé různí a každý přistupuje k problémům jinak, někdo uzavírá vše, co nechce řešit do 13. komnaty, která jednou přeteče a zahltí ho jako lavina, před kterou se nedá nikam schovat. Ó, to je pak divení se, kde se to všechno vzalo? Lavina může být mít  podobu vážné nemoci nebo nečekané události, úrazu či životní změny.  Napadá mě typ lavináře.

Jsme různí a další člověk si lebedí ve svých trápeních, všude vykládá, jak trpí, co má za starosti, jak je na něj osud zlý, všechny pomlouvá, ostatní mohou za jeho problémy. Často od něj slyšíme „on se ke mně chová hrozně“, „s ním se nedá žít“ apod.  On je v tom nevině.  Pokud nám nikdo neotevře oči, jsme slepci nebo také rozsévači sraček. Jak často jsme pak vítanými návštěvníky u svých přátel??

Dozrálý měnič skutečnosti je pak ten, který řeší události, řeší svůj život a jde vpřed životem vděčný za překážky, které ho potkávají, hledá řešení a je aktivní.

Vše je v pohybu a neustále se mění, co bylo včera, už dnes neplatí a nebude stejné ani za pár měsíců. Procházíme změnami kolem nás, často zmatky v nás. Nechápeme co se to děje, jsme unavení a hledáme příčiny, někdy jsme protivní na své okolí. Procházet tímto obdobím bude pro mnohé náročné a najít si své spřízněné duše může pomoci kráčeti vstříc svému zítřku.

Jasně, že bez strachu z neznáma nebo zda uspěji.