Přítel nebo nepřítel

Odkládám jehlu s neviditelnou nití a beru zvonící telefon. Na druhé straně neviditelného drátu je přítel, tedy kdysi přítel. Mám vstřícnou náladu a tak přijímám hovor. To co se dozvídám, mě už tak moc nezajímá a po chvíli mám pocit, že tento telefonát je pro mě ztráta času.

Na konci dlouhého monologu padne otázka „a jak se máš ty“? Jsem slušně vychovaná a odpovídám, že dobře. Ve skutečnosti se mám skvěle, jenom to nepouštím do éteru každému, přece si  nevezmu na zodpovědnost  zvýšený počet závistí a srdečních zástav.Už mě přestává bavit poslouchat vodopád vět, která slyším, dávám podnět k rychlému konci hovoru.

Co mi to vlastně dalo, že jsem zvedla telefon tomuto kdysi příteli, který se potřeboval pouze vypovídat? A vůbec ho nezajímalo, jak se mi daří, jenom se prostě potřeboval pochlubit a navázat nefunkční kontakt mezi námi.

Hned mě napadá nový záměr, že nebudu do svého života vpouštět nikoho, kdo se jenom přiživuje a má touhu parazitovat na mé energii. Takové kontaktování s letitými známými nic nepřináší, je jenom dobře, že časem takové známosti vyšumí a přestáváme se vídat.

Někdo nahoře dobře zařídil, že je pro nás ztráta času a drahocenné energie, stýkat se s lidmi, kteří už nám nedobijí baterky, nepřináší nám žádný posun a vyčerpali jsme vzájemné informační toky.

Prostě život jde dál, dopředu můžeme jít, jenom když máme vyřešenou minulost a pokud se nám někdo stále plete do dnešního života, kde už nemá místo, má potřebu oprašovat dávno zvadlý květ neživých vzpomínek nebo své nevyřešené emoce.

Součástí mého záměru je přijímat telefonáty jenom těm, kteří to se mnou myslí dobře a přináší mi jen samou radost do života, a tak to je.