Kolem vysoké skály na Pálavě krouží dravec. Je slyšet jenom ticho a jeho pohyb křídel, má kolem sebe volný prostor, je volný. Z pocitu neomezené volnosti se až točí hlava, můžu jenom závidět. Vidí zemi z výšky, sleduje nás lidičky, jak pospícháme za prací, zábavou nebo rodinou. Každý podle svého, podle stejných pravidel už věky. Nic se nemění ani v předvolebním čase, kdy nám hrají opět stejnou písničku.
Volný pták má své starosti, živí mláďata, hledá každodenní potravu, zrovna jako my lidé. Někdy si po celém dni jen tak létá a přitom tvoří své plány na další kořist. Ve světě ptačím a lidském je hodně podobného, přesto my máme své výhodu a vymoženost, své zástupce. Protože svého osobního zástupce neznám osobně, tak vlastně nemůžu posoudit přesně, co konkrétně pro mě dělá. Jsem laik ve věcech veřejných a s hlavou v oblacích si ráda létám, volně jako ten pták.
Velký dravec z oblaků kouká na nové barevné billboardy u silnic, sleduje to náhlé hemžení a předhánění se. Úderná hesla, usměvavé tváře. Mění se mi výraz na tváři při čtení stále se opakujících vět, které se objevují v zorném poli při každodenní cestě autem. Kde se náhle všichni vyrojili, kde celou dobu byli, co je najednou přimělo vystavit své tváře v ulicích. Lidé v ulicích si nevšímají hesel, které slibují lepší zítřky. Ani kolemjedoucí řidič už nepozvedne oči, má je unavené. Už nemá sílu se smát.
Přesto se někdo zastaví a čte svá první písmenka, je to malé dítě. Objevuje nové slovo, má radost a nic neřeší. Neřeší to ani tažní ptáci, kteří se houfují a chystají se na svoji každoroční cestu. Na cestu za teplem, tam kde je čekají lepší dny, levnější potrava, teplo a víra v lepší návraty.
Co zvolit? Pokud volit, tak cestu tažných ptáků, mít často hlavu v oblacích a starosti daleko za sebou. Naše země je nám jistotou, nutností a zdrojem obživy. Jenomže stále chceme to, co právě nemáme. Prostor, svobodu a volnost rozhodnutí.
