Z dálky slyším sirénu a zvuk kapek deště dopadající na parpet. Po krásném víkendu je tu úterý a zamračená obloha. Stromy se zazelenaly a tráva má barvu více svěží než za plného slunce. To déšť umí vykouzlit plnost barev. Déšť jsem si oblíbila ve Skotsku, v místech která se těžko popisují. Ticho, déšť nebo po dešti a čistota, to vše kouzlí pohádkovou krajinu. Až daleko od domova jsem si uvědomila, že mám tak ráda přrodu a krajinu Vysočiny.
Z mého okna vidím vzrostlé stromy v parku, kde vévodí kaštany. Na jaře je kaštan velkou inspirací od samého rozpuku po samé listy. Z přírody snad nejmocnější čaroděj, jako vlastně příroda sama. Každý ze stromů má své kouzlo a můžu ho sledovat třeba i hodinu, nezprozkoumám každý kousek.
Druhý pohled se mi naskytl při nedělní cestě na Vysočinu, do rodného města. Panorama rozkvetlých stromů a plnost lesů, remízky v plné zeleni a opar v dálce. Lesy a rozhled do široké krajiny mě vždy uchvátí. Jsou místa, kde pravidelně zpomalím a sleduji "panoramata" . Neokoukaná scenérie a jedinečnost okamžiku se mi vrývá do paměti a hlavně srdce.
Co se nedá popsat slovy je možné zobrazit v obrazech, přenést na plátno a ukázat barvy a stíny v jiném rozměru. Na plátně je možné všechno, každá barva a obrys mohou být fantazií nebo jenom vzpomínkou, která právě vyplula z nitra. Ale to až zítra...
