Nemůžu otěhotnět aneb pracujeme na dítěti

Jako matka jsem nikdy nechtěla od svých dětí slyšet, že pracují na dítěti nebo že jim to nejde a nejde otěhotnět. A jsou páry, které se soustředí na cíl a pilně pracují dle rozvrhu, který jim má zajistit tížený výsledek.  Měla jsem to štěstí, že mi bylo oznámenou pouhé a krásné „budeš babičkou“. Ne všechny matky od svých dcer a synů mohou toto slyšet nečekaně, být překvapené a těšit se na to radostné pokračování života.

Mám od své klientky jasné a stručné zadání „chci dítě a nejde nám to, už delší dobu se snažíme, čím je to delší doba, tím více na to myslím a trápí mě to. Vím, že mi tikají biologické hodiny a také všichni kolem se mě ptají, tak co vy?“

Dita má štěstí, že se znám s její maminkou a ta ji ke mně vyslala. Dozvídám se, co jí také maminka napovídala, přitom se bavím, jo čarodějnice ještě nejsem, ale možná mám v sobě kousek z minulých životů, jako snad každá vnímavá žena. Pouštíme se do práce a na konci sezení je zřejmá proměna, odchází uvolněná a jako vyměněná.

Na výsledek nemusím dlouho čekat, už to budou tři nebo čtyři měsíce, co jsme se viděly, slyším do telefonu kamarádku „tak je to potvrzeno, dítě je na cestě, díky“. Namítám, aby mně neděkovala, že se sami přičinili.

Mám ráda happy endy a jsem šťastná stejně jako J. Herriot, když se mu podařilo přivést na svět nového tvorečka, jenomže on se při své práci zvěrolékaře pořádně nadřel, mě stačilo mít možnost být u té změny, kterou jsem byla nápomocna ovlivnit a pak už být součástí lidského bytí a malého zázraku, který se děje každý den.