„Mám strach ze smyku, pomůže na to ta Tvoje metoda RUŠ?“

Touto větou se mi ráno do telefonu ozvala kamarádka Ivanka, která musí vyjet se svým malým autíčkem značky Fiat a má strach, že dostane smyk. „Pojedu raději autobusem, nebudu riskovat, že někde nabourám“, doplňuje svoji neoptimistickou představu dlouhého cestování z okraje města do centra. Na rozdíl od ní jsem se ráno zaradovala, protože konečně napadl sníh a zdobí svojí bělobou nedaleký park se stromy. Líbí se mi ten pohled z okna a snová nálada s padajícími vločkami sněhu, pokud nemám namířeno autem na delší cestu.

„Ivanko, to budeš pokaždé, když napadne sníh jezdit autobusem?“ je to jediné, co mě napadá.

Strach je nejsilnější emoce, která z nás dělá jiné lidi, mění naše životy a ubírá nám sílu do nového nepoznaného. Stojíme prostě na místě, protože jsme svázání svými strachy a obavami, jako indián u mučícího kůlu, připraven odevzdaně na své pomalé umírání. Ivanka není sama, kdo v životě zažil smyk auta, hodiny, otočku na střechu nebo skřípání plechů. V každém z nás zůstávají střípky starých prožitků, spojený se strachy, které se probudí podobně jako padající vločky sněhu a přichází, aby se nám ukázaly v plné síle, burcovaly nás k odvaze a překonávání sama sebe, opačně k odevzdání se osudu. Tak kdo vyhraje dnes, ty nebo já, obří strach?

Za volant usedají i řidiči, který mají v sobě podobné obavy ze selhání nebo z nepředvídané události, jsou také hrdinové, kteří se rychle řítí vstříc svým skvělým zítřkům na letních pneumatikách, těch jsou plné hřbitovy. Ani s jednou skupinou se nikdo nechce na své cestě potkat, přesto je denně míjíme.  Dovedu si živě představit řidiče, který má na mysli „jenom ať nedostanu smyk a nenabourám“, pravděpodobnost, že tato událost nastane je víc než pravděpodobná. Ohrožuje sebe, ale může ohrozit ostatní, také i mě. A to už se mě sakra týká.

Nejraději bych vyhlásila boj za bezpečnější silniční provoz, takže pokud máte obavy než usedáte za volant auta, vyhledejte nejbližší poradnu odnaučování strachů nebo terapeuta metody RUŠ, ti si umí  rychle a účinně poradit.

Jak dopadla Ivanka na své cestě autem? Z garáže vyjela až kolem poledne, kdy už chumelenice doputovala směrem na Slovensko. Ráno jsme totiž využily komunikace přes počítač a začaly ihned  napravovat, to co způsobila minulost. V osmnácti řídila poprvé auto, auto dostalo smyk a otec na ní začal křičet „co to děláš“, místo toho, aby jí prakticky poradil. Ivanka i po třiceti letech stále cítila strach, když měla řídit a napadl sníh. Dnes díky metodě RUŠ poprvé vyjela bez obav.

Další dobrý konec a šťastnější člověk kolem mě. Opravdu nikdo nemusí prožívat stále znovu své obavy a strachy, které nám někdo v minulosti přivodil, stačí udělat první krok jako dnes kamarádka Ivanka.