Konec kvartálu a jaký bude výkon

Tuto větu jsem často slýchávala, nebyla jsem sama. Ve výkonové firmě je běžné, že se očekávají výsledky, růst a hodnotí výsledky. Splnění kvartálního plánu patří stále k častým strašákům mnohých firem i lidí, kteří jsou v té hře zúčastněni. Zkušenosti a svůj obraz reality si každý snadno dosadí do předem známého vzorce. Jak se říká -  peníze vždy na prvním místě.

Větu: jaký bude výkon, jsem nikdy neměla ráda. Tlak, očekávání a vyřčení čísla, které jsem předem nikdy nemohla vědět. Jak můžeš ovlivnit výši zrealizovaného prodeje? Neprodávám brambory na kila, abych věděla, kolik jsem jich vykopala a kolik jich tedy potřebuji prodat.To velké očekávání zda se naplní prognóza nebo čísla budou mít jiné hodnoty, ubírají úsměv na tváři všem aktérům poslední dny před uzávěrkou. Čísla jsou čísla a život je život, nefunguje tu přelakování na růžovo ani slibování, realita se nedá upravit. Tedy zatím, možná v budoucnu budeme tyto programy hravě zvládat.

Čím víc čísel, tím víc jde rozum kolem, někdy stačí ta malá násobilka a rovnováha mezi příjmy a výdaji. Kéž by toto bylo vždy v souladu se zdravým rozumem a možnostmi výše svého konta. Kdo z nás může říci, jak spravedlivě je ohodnocen a spokojen se svým příjmem? Jak velké by bylo procento těch kladných, přesto se všichni snaží splnit firemní plány a potí někdy i krev, pro dobrou věc.

Kde vznikají tedy ty chyby, že se nakonec nepodaří splnit? Proč to jiným jde a zrovna mě ne? Otázek na toto téma by se dalo napsat na několik stran. Možná je zajímavější hledat odpovědi. Prostor kolem nás je tak velký a my máme možnost nacházet dost viníků, objektivních příčin nebo neočekávaných událostí, které můžeme obvinit.  

Fakt sám o sobě, že neudělám něco, co jsem měl, či co po mě chce někdo druhý, není až tak hrozný jako to, co následuje potom. To jsou řeči. Nekonečné hodnocení a propírání, jak jsem já neschopný.  Na tomto místě si může každý vylovit ze své paměti oblíbené pocity nebo věty, které opravdu nemusí. A to už mi připomíná mojí pětku z diktátu a ty stále se opakující řeči táty, které mě nepovzbuzovaly k novým výsledkům a naopak ubíraly chuti ke zlepšení.

Ta pětka má a může mít něco společného se současnou situací. Možná celé mé dětství a výchova formovala můj současný přístup k otázce „jaký bude výkon“.  

Proč? A proč právě JÁ? Hledáme příčiny nezdaru a tápeme, jsme zavaleni povinnostmi a nároky svými, okolím a společností. Každý kvartál stejná situace, stejné nervy, stres, nervozita, zhoršení zdravotních problémů a pochvala nikde, taky za co. Nesplnils.

Pak přijde někdo chytrý a řekne ti „Ale to přece nemusíš žít. Můžeš být šťastný, zbavit se všech problémů. Je to v tobě, změň se. Udělej první krok.“ A reakce? Ten chytrák se zbláznil, nemám přece čas něco řešit, musím přece pracovat, kde vzít čas, nestíhám, mám své povinnosti a vůbec jdu na panáka, už se může.

Pokud jste dočetli až sem a nacházíte se v tomto modelu, jste adepti na změnu a změna začíná vždy od nás samých. V tom nám nikdo jiný nepomůže. Tak přeji hodně zdaru k tomu prvnímu kroku, a třeba už to příští čtvrtletí zvládnete jinak.