Kam se poděl můj sýr

Příběh této knihy je pro všechny věkové skupiny a ukazuje realitu života na příkladu postaviček, které reagují na absenci sýru, když .... Příběh života prožíváme všichni, přicházejí impulsy, činíme rozhodnutí a možná následují i změny. Často lépe vidím na druhých, jak oni reagují a prožívají  pro ně nové situace. Co nás čeká po kroku do neznáma? Kdo vidí i za roh?

Je to rok, co jsem prožívala také své životní změny. A zdá se mi to tak dávno. Byl to pro mě intenzivní rok, kde to vlastně začalo? Chtěla jsem změnu, potřebovala jsem ji, jenže jak vystoupil z rozjetého vlaku, nedovedla jsem si dost dobře představit. Jak to vypadá venku a co mě čeká? Přesto má touha po změně byla tak velká, že jsem za sebou nechala všechno minulé.  Prostě jsem to potřebovala, mé tělo křičelo po změně a jiném životním stylu. Byla to intuice, dnes vidím, že správná.

Netušila jsem, co bude za těmi zamčenými dveřmi. Krok do neznáma čeká každého, kdo opustí staré a jde za novým. Někdo to nazývá vykročení z komfortní zóny, prostě překročení svého stínu, opuštění známého teplíčka nebo prostě ven z kola.

Pocity, pochybnosti, obavy, strach, co bude. Opouštím to známé a staré, nevím, co mě čeká. Jsem sama a jsem na startovací čáře. Není mi třicet, není mi ani čtyřicet a jdu do toho s plnou vervou. Často čtu, že lidé až po šedesátce začali tvořit něco zajímavého a výjimečného, tak proč stát u zdi a čekal na zázrak. Bouchnout dveřmi a nechat za sebou vše co bylo, se může zdát jednoduché, ale v životě to tak není, snad jenom v románech. Mám přece své prožitky a vzpomínky, které vyvolávají emoce. Ne všechny momenty se váží s příjemnými pocity, ponesu si je dále životem a zabouchnu za sebou rázně dveře? Bude mi lépe, když budu při vzpomínce v pohodě nebo ve vzteku? Může jít člověk takto životem a užívat si všech krás do sytosti, když je uvnitř plný nenávisti a ublížení? Naštěstí máme náš organismus, který zpracovává všechny podněty a dává nám signály, někdy je bezradný a dostaneme červenou kartu. Prostě nám pošle bolest a nemoc, trápení a nevíme, jak se ho zbavit.

Ve filmu Dobrý voják Švejk všechny neduhy těla léčili následovně „klystýr a výplach žaludku“, možná nic jiného neznali a třeba to i fungovalo. Kdo ví. Vnitřní očista může probíhat různými způsoby, tak proč nezačít tím koncem.  Až uvidím někoho smutného, tak si na to vzpomenu, že možná ještě neprodělal očistu těla a zvedne mi to náladu.

Naši předkové oslavovali začátek i konec každého dění, uměli se rozloučit i s ročním obdobím. Proto i každý konec se má řádně oslavit, uspořádat všechny náležitosti, třeba i maličkosti a uzavírat ta dvířka v sobě s klidem a vděkem. Mohu se radovat, protože mám za sebou zase jednu životní zkušenost, tak vděčím za poznání a navíc osobní posun, který je víc než vysoká škola.

Když sleduji své okolí i známé, tak vidím, jak plyne jejich život, a není nad pozorování druhých a následné vyvozování postřehů, někdy se pousměju nebo dokonce divím. Jo, občas koukám s očima vykulenýma a nevěřím, co vyvádějí a jak opakují stále stejné chyby, volí stejný typ partnera nebo jedou na vlně úspěch a průšvih. Proč se to tak děje? Jsou i oni strůjci svého štěstí, nebo jim může někdo pomoci. A chtějí vůbec pomoci, nebo se raději nimrají ve svých problémech a nevidí to světlo před sebou. „Každý strůjce svého štěstí“ říká klasik a taky má velkou pravdu, a kdybych chtěla, nemohu předat své zkušenosti.  Mohu ovšem psát a nejsem nikde registrovaná a tak můžu psát, co se mi líbí a to je moje volba a svoboda. Až saze budu inspirovat někoho druhého, a já budu, aby vykročil vstříc a odložil své obavy, bude mi fajn. A pro ten pocit, stojí za to něco vykonat.

Čeká nás prodloužený víkend a můj výhled z okna je stále šedavý, jenom ty listy na stromech mění barvu ze žluta více do hněda.  Tak se nechte inspirovat třeba dobrou knihou nebo filmem a budu se těšit zase příště.