Ve svém dětství jsem často slýchávala, že naši předkové už mají dost zkušeností a vědí co chce příroda a je třeba ji respektovat. Pak přišli soudruzi a poručili větru a dešti. Konec pohádky všichni známe. Voda teče a doba plyne a my se pomalu vracíme k našemu kulturnímu a duchovnímu dědictví. Ovšem pamatujeme si všechno, co nám babičky říkali? Co se stane, až tu nebude nikdo kdo pozná proč je tu zrovna tato tradice?
Na tuto myšlenku jsem kupodivu přišla na masérském křesle. Masáže beru jako zdravotní prevenci a můj napravovatel, jak jsem Jaru přejmenovala, je nenahraditelný. Dodává mi potřebnou energii, tam kde je jí třeba a napraví každý tělesný neduh a bolístku již řadu let.
Napadlo nás zda děti znají tradice a jestli mají možnost se o nich vůbec dozvědět. Jednoduché přirovnání s našimi sousedy v Rakousku, ti slaví třeba masopust s takovým zápalem a zapojí i své děti, které mají možnost jít do školy v maskách. Masky si buď koupí nebo tvoří s rodiči a to je potom zábava a jiná chuť se ukázat mezi spolužáky. Celé město žije přípravami a samotné prožití je příležitost k zajímavým vzpomínkám a předáváním zvyků dalším pokolením.
Vyrůstala jsem na vesnici a tyto tradice se držely, chodil průvod po celé vesnici a pro nás to byla nevšední zábava. A velikonoce, to bylo teprve kouzelné, bavení vajec, mrskut a vůbec celá doba před velikonoční. Někdo si spojuje tyto svátky s křesťanskými svátky, protože jsou kromě vánoc ty nejznámější.
Možná nastala doba se vráti ke kořenům a obnovovat tradice i ve městech a připomínat si proč tyto slavnosti a zvyky vznikaly. Naší předkové to věděli a znali smysl tradic, oslavovali ukončení starého, aby mohlo přijít nové. Žijeme chaoticky, možná i protože neuzavíráme své etapy, aby mohlo přijít nové, třeba jaro a nebo láska. Budu věřit i návrat k tradicím předků.
