Jedno jako druhé, o dětské závisti

Malá holčička v první třídě se učí psát písmenka, chce mít jedno jako druhé, bolí ji prstík a nejde ji to. Když nebudou písmenka stejná, nedostane jedničku, pak nebude mít tolik jedniček a razítek jako kamarádka.

Potřebuje hodně jedniček, tolik se snaží, ale přesto jí to nejde. Závidí své kamarádce, která to umí lépe, chce být lepší než ona, chce dostat víc. Tak se usilovně snaží, čím víc se snaží, tím je výsledek kostrbatější, písmenka ji neposlouchají, každé je jiné velikosti.

Toto je začátek příběhu, ten pokračuje celou základní školu, protože spolu kamarádí a sedí v jedné lavici. Celou dobu je to zápas sám se sebou, snahou se vyrovnat, nebo být lepší. Být lepší než ten druhý, mít lepší výsledky, je silná touha a roste s léty nebo řádným přiživováním.

Oni jsou bohatí a my jsme chudí, tak to malá holčička vidí. Kamarádka má vše na co si pomyslí a ona doma slyší, že na to nemají, ať rovnou zapomene na ty nesmysly, které jsou pro ni důležité. Srovnávání stále narůstá, už je to životní postoj, ze začátku o známkách ve škole,  mění se časem v lepší práci, lepší bydlení, zahraniční dovolenou toho druhého.

Možná najdete podobnost ve svém okolí, u sebe, však kdo jednou nikomu nezáviděl? Co způsobí malá dětská závist, kde začíná srovnání o lepší lopatce na písek a kde končí? Naše příběhy jsou tvořeny z drobností, které ovlivňují náš charakter, sebevědomí, touhy a tady začínají programy mysli, ty co jsou zodpovědné za následné příčiny naší nespokojenosti.

Tento příběh kdysi malé holčičky, dnes ženy nese s sebou celoživotní porovnávání, co mají oni a já ne. Mám špatně placenou práci, mám méně než on, ona. Žije život, který si utvořila a sama není schopna změnit.

Také si vzpomínám na první zahraniční katalog s módou v době totality, který jsem viděla u kamarádky já, přišla jsem pak domů s očima jak JoJo. Tak jsem toužila po těch hezkých věcech, krásných barvách, oblečení, které tu nikde nebylo. Pro mě to byl šok, že je někde něco jiného. Dnes se koukám na stránky různých nabídek a vidím stejné modely záclon, které v osmdesátých letech. Je to úsměvné, tehdy jsem to ovšem prožívala.

Příběh, který jsem začala vyprávět u malé holčičky a její kamarádky, dnes jsou obě dospělé. Jenom ta, které tak záviděla, má dnes život, který asi si zvolila, podlehla alkoholu, stejně jako její máma.

Dětství nás ovlivňuje, to si uvědomujeme až jako víc dospělí, to máme už tu výhodu, že nemusíme opakovat chyby na svým dětem a vnoučatech.