Má ranní myšlenka plyne do dávné minulosti k muži, který tu už se mnou dlouhá léta není. Zítra to bude dvanáct let, zdá se mi to tak dávno, snad jako celý život. Vybavují se mi vzpomínky na společný život, radost, děti a neopakovatelné chvíle, kdy jsme se seznámili a našli v sobě zalíbení. To už je pryč a nikdy se to nevrátí, jako i další vzpomínky, které však zůstávají v srdci.
Vzpomínky nám nikdo nemůže vzít a jsou navždy naše, záleží jenom na nás, jak s nimi naložíme. V touze po vytěsnění starého a uvolnění místa pro nové, jsem i já dělala chybu, že jsem hleděla jenom dopředu, minulost mě stejně následovala na každém kroku, nijak jsem ji neutekla. Není jednoduché začít nový život a přitom mít v srdci velký bol. Jak často jsem si říkala, přece už je to tolik let a já stále teskním. Takovou bolest už nechci nikdy prožít. Čím více let to bylo, od momentu kdy jsem osaměla, tím mi to připadalo neskutečné. Staré rány se nezahojí sami od sebe, říká se „to chce čas“. Můj čas se v tomto směru uzrál a velmi mi pomohla metoda RUŠ, pomocí které jsem si uzavřela starou bolest a hlavně otevřela cestu k novému životu bez obav.
S chutí jsem dnes usedla ke klávesnici, s touhou se podělit o pocity, ovšem s prvními řádky přišla i nečekaná vlna bolu, kulatých slziček.
„Dnes už vím, Oldo, že jsi mojí součástí a budeš tu se mnou stále. Mám tě ráda a kráčím dále svým životem, za svými sny a novými touhami.“
Zapaluji po celém bytě svíčky, ať si vychutnám ten moment, myšlenky směřují k Tobě. Zapaluji poslední svíčku a v ten moment přestane zapalovač fungovat. Opakuji několikrát pokus o zapálení. Prostě to nejde, má to tak být. A tak to je.
Poslední svíčka prostě už nikdy hořet nebude.
